Koutek poesie

Zimní nálady

Tom Ha

CHKO - perla českého Severu

Číčov

Chráněné území přírodní rezervace Číčov je významnou mineralogickou lokalitou, protože se zde vyskytuje vzácný nerost aragonit, což je kosočtverečná forma kalcitu (vlastně vápence). Ochranný režim přírody je zaměřen na travinná společenstva stepního charakteru s mimořádně hojným výskytem koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis Bohemica). Číčov sám je výrazný kopec zcela obklopený úrodnými zemědělskými pozemky vlevo od silnice z Lovosice do Mostu, asi 300 metrů od osady Hořenec. Proto je také v některých starších mapách uváděn jako Hořenecký Špičák.

Název ze současných map - Číčov - má jakýsi mazlivý přídech a je nejspíše odvozen z exoticky sametového vzhledu porostů stepních trav beze stromů tohoto kouzelně vytvarovaného vrchu. Chráněné území na něm bylo vyhlášeno roku 1951, má rozlohu 7,21 hektaru a leží ve výši 413 - 477 metrů nad mořem.

Z geologického hlediska je kopec neovulkanickým tělesem tvořeným žilou bazanitu a tufovou složkou. Vulkanickou činnost zde provázely nízce temperované roztoky minerálních látek, které se při průchodu porézními tufy ochladily, čímž došlo ke krystalizaci aragonitu v podobě jehlic i robustnějších krystalů nažloutlé, až medově zlaté barvy. Vnitřní stavbu kopce částečně otvírají drobné lomy při úpatí severního až východního svahu.

Kromě koniklece lučního českého musíme jmenovat i další chráněné zástupce teplomilných společenstev stepního charakteru, jako je kavyl Ivanův (Stipa Joanis), kavyl vláskovitý (Stipa caillata), hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum), hlaváč žlutavý (Scabiosa ochroleuca), čestec klasnatý (Pseudolysimachion spicatum) či sesel fenyklový (Seseli hipomarathrum). Na jejich plnou krásu si ale musíme ještě pár týdnů počkat.

Zoologická prozkoumanost území je - s výjimkou měkýšů - velmi slabá. Zdá se, že ani v budoucnosti nelze nějaká významnější zjištění týkající se fauny tohoto chráněného území. V početné populaci zde žije králík divoký (Oryctolagus cuniculus). Je zde poměrný klid a dostatek remízků pro jeho hnízdění. Vzhledem ke specializaci soukromého zemědělství v okolí kopce nelze v rezervaci počítat s brzkým zavedením chovu ovcí, který by přispěl k zachování stepních porostů. Kopec je používán nelegálně k provozu leteckými modeláři včetně pořádání jejich místních soutěží. Značné škody způsobují amatérští sběratelé minerálů i snahy využít nalezišť aragonitu komerčně. Ten se přitom vyskytuje i v orné půdě mimo chráněné území, což je ovšem veřejnosti méně známo.

Z vrcholu Číčova je perfektní rozhled na všechny světové strany a tak odtud můžeme velebit krásu okolní krajiny a Českého středohoří.

Text i foto Roderich Slavík

DAR času

Úvaha k zamyšlení…

Je za námi rok 2003 a s ním i čas, který nám byl dán, abychom s ním hospodařili. Každý z nás jistě umí zhodnotit, jak a pro co tento čas využil. Ztracený a nevyužitý čas se už nenavrátí. Je zde však nová příležitost, čas roku 2004. Je to pro každého z nás nová šance, jak lépe s darem času hospodařit. Nejednou spěcháme a chceme stihnout co nejvíce, ale nedaří se nám to. Často jsme svým okolím k spěchu vybízeni.

To mi připomíná chování jisté kněžny, která si údajně najala na opravu zámku skupinu zedníků a na konci pracovního dne jim řekla:

„Děkuji vám, pracovali jste dobře, ale pro příště si to odpočívátko ponechte doma.“ Myslela tím závaží, pomocí kterého zedníci kontrolují rovnost zdí. Nejednou naše vidina kvantity může poškodit kvalitu.

Tolik řidičů již na našich silnicích zaplatilo svými životy za to, že dali přednost rychlosti a neřídili se rozumem, který nám říká „spěchej pomalu“.

Dar času máme každý v osobním vlastnictví. Pouze na nás záleží, jak s ním i tento rok budeme nakládat. Nezapomeňme, že o dar času můžeme přijít svým vlastním zaviněním, ale také o něj můžeme připravit své bližní, a to naší nedbalostí a riskováním, zejména na silnicích.

Važme si daru času a dopřejme ho i našim spoluobčanům. Vše, co budeme v tomto roce podnikat, dělejme uváženě a za vším, co nás nutí k spěchu, spěchejme pomalu.

(FH)

O škole a rybě

Na začátku Nového roku 2004 se ve všech školách odehrává téměř stejný scénář. Tím jsou přípravy na zápis nových školáků.

Ani na 4.základní škole ve Všehrdově ulici v Lovosicích to letos nebylo jinak. Rozdělené úkoly se týkaly všech učitelů i vychovatelů. Ve školních družinách se rozjíždí výroba dárečků pro nové žáčky, pro mateřské školy se připravují poutavé panely, ve třídách probíhá pečlivá volba výzdoby. Mezitím se tisknou pozvánky pro předškoláky z Lovosic i okolních vesnic. Škola zve případné zájemce nejen k zápisu, ale hlavně na „Týden otevřených dveří“, aby se rodiče mohli sami přesvědčit, co vše děti umí, co se naučily a seznámit se s prací našich pedagogů.

Každý, kdo v těchto dnech navštívil školu, byl proveden celým areálem školy, mohl navštívit družiny, třídy a podívat se do vyučovací hodiny. Stejné týdny otevřených dveří se konají i na ostatních školách. Je pak na zvážení rodičů, kam své dítě umístí, jaké mají požadavky a představy. Je třeba poznamenat, že úsilí, které se tímto směrem vynakládá ze strany škol, se nesetkává s adekvátní odezvou a zájmem ze strany rodičů předškoláků. Ale i s tím je třeba počítat.

Vrcholem těchto měsíčních příprav je už zmíněný zápis do 1.tříd, který se konal ve všech školách ve dnech 4.-5. 2. 2004. Předpokládaný počet dětí, které by měly přijít letos k zápisu v Lovosicích byl 124 ( i ze spádových obcí). I v našem městě se projevuje pokles dětské populace. K zápisu na 4.ZŠ ve Všehrdově ulici přichází 43 dětí, z toho 15 je dětí, kterým je doporučen odklad školní docházky a 2 děti s návrhem do ZvŠ. 1.září 2004 bude otevřena jedna třída pro 26 nových prvňáčků.

Také letos se u zápisu ukázala odlišná úroveň rozumových schopností a dovedností dětí, které se odvíjejí zejména z rodinného prostředí. Proto je na místě - možná hlavně rodičům předškoláků - citovat čínské přísloví : Když dáš dítěti rybu, nakrmíš ho na celý den. Když ho ale naučíš lovit, nakrmíš ho na celý život.

Mgr. Petra Sozanská, 4. ZŠ Všehrdova

Zima se nevzdává

Únor není měsícem, ve kterém by se paní Zima už vzdala své vlády. I když letošní únor překročil teplotní rekordy za posledních 200 let a denní teplota v několika dnech dosáhla až 15°C, dokázal také v dalších dnech během několika minut hustou chumelenicí zamotat hlavu silničářům, řidičům i mnoha chodcům. Takové dny, a zimní měsíce vůbec, jsou ve větší blízkosti oken a balkónů našich domovů i známé sýkorky. Ty již trvale nahradily v minulosti všudypřítomné vrabce. Ve dnech bez sněhu sýkory nebylo ani vidět. Jakmile se znovu objevil sníh, už se průzkumnými nálety na balkón opět přihlásili o svůj příděl. Z ptačího krmiva si sýkory vyberou pouze slunečnicová semínka a ostatní zůstává na misce. Tak je krmím jen slunečnicí. Je mi smutno z toho, že vrabci na sídlišti už vůbec nejsou a rychle jich ubývá i ve volné přírodě. Patří již také mezi vymírající a civilizací ohrožený druh a jejich úbytkem se zabývají odborníci.

(hv)

Ferda

Lajdák. Jsem prostě lajdák. Zase jsem letos nepostříkal včas stromy, co víc : já je nepostříkal vůbec. A tak mám na jabloních, švestkách a  slívách zkroucené listy s tisícovkami mšic a k nim proudícího nekonečného mnohočetného průvodu mravenců. Teď už je na stříkání pozdě, protože pod stromy jsou již zvolna zrající jahody a - no, prostě : musel jsem něco obětovat. Časem jsem zjistil, že do stromů létají ptáci a něco z listů obírají, dokonce mne napadlo i co sbírají a okamžitě jsem je začal mít prudce rád. Bylo jich pěkné hejno, občas přiletěli tři, čtyři, ale v určitou dobu - snad v době ptačího oběda, nebo kdy byly ty mšice nejsladší, jich přiletělo i dvacet, nebo třicet a vydrželi ve stromě zobat a štěbetat i půl hodiny. Malý ptáček, menší vrabce, světlehnědého peří s bílou a černou ozdobou na křídlech, maličkou světležlutou náprsenkou, černou hlavičku s jemným žlutohnědým zobáčkem. Já jsem si je - pro sebe - nazval černohlávky. Vím, že taková nějaká sýkorka skutečně existuje a tento ptáček vyhovoval mým představám o ní. Je-li to ovšem právě tento pták...

Švestky a jabloně mám na zahradě, stejně jako chatu. Chata má verandu, kde občas sedáme při kávě, nebo opečeném kabanosu, někdy i jentak. Protože tam občas protahoval průvan a znepříjemňoval nám to sezení, zasklil jsem jednu stranu verandy a je klid. Pro mne. Pro někoho ale to byl kámen úrazu, nebo řekněme sklo úrazu. Jednou jdu k chatě, ani už dnes nevím pro co to bylo, ale ono je to jedno; nad hlavou se mi přehnalo hejno, snad pět těch sběračů mšic za velkého křiku. Nikde jsem neviděl ani brk z dravce a tak jsem si pomyslil, že prostě jen tak, z bujnosti, dovádějí. Hejno mi tedy přeletělo nd hlavou a proletělo verandou, proletělo, ale ne celé. Ozvala se rána jak kladívkem do ponku a mně proletělo hlavou : tohle ten pták normálně nepřežije. Hop na verandu a už vidím, že jsem se nemýlil : černohlávek ( no jo, možná, že to nebyl) visel za křidélka mezi šprinclíky laťkové židle a nekoukal vůbec chytře. Zobáček otevřený a že dýchá se dalo spíše jen tušit. Létat se mu evidentně v tu chvíli nechtělo ani za mák.

S nekonečnou opatrností jsem ho vzal do ruky - ač otřesen chtěl se se mnou prát - do zobáčku jsem mu lehce nakapal pár krůpějí vody, pofoukal jsem mu peříčka a posadil na zábradlí verandy. Nadrobil jsem mu i kousek sušenky, ale tou opovrhnul. Nevěděl asi, že je dobrá, máslová, z DELI. Moje žena se smála : kdyžs' naboural s autem, tak ses taky nesháněl v prvé řadě po chlebu se sádlem a tos na tom byl líp, než on. Přesto jsem mu chtěl drobečky ze sušenky přistrčit, ale dokázal jsem jen to, že poodlétl na nejbližší větev meruňky - už bez meruněk, jediného stromu bez mšic. A to už jsem věděl, že se zotavuje. Poletoval chvilku z větve na větev a byl už zjevně chlapík. Bylo mi ale divné, proč neodletí, když z nedalekého dubu na něj volal aspoň tucet ptačích hrdel. Náhodou jsem zvednul oči a hle : na nejvyšším vodiči vysokého napětí seděla Klárka. Kdože je Klárka? No - sousedova dcerka to není, neumím si představit, jak by se tam dostala a jak by se tam udržela. Nene, byla to poštolka hnízdící na stožáru vysokého napětí, jejíž zásluhou nevíme, jak vypadá myš. Bohužel tu zřejmě vychytala i hranostaje, kteří měli svoje doupátka na naší zahradě a jejichž reje a hry jsme s oblibou pozorovali. Ferdovi ( už to byl Ferda) patřil můj obdiv : ani po takovém otřesu neztratil svůj instinkt, opatrnost a ostražitost.

Šel jsem zase po své práci a jen mimoděk jsem zaregistroval, že Klárka kamsi zmizela a z dubu se ozývá vzrušené štěbetání. Když mne ráno probudil ptačí zpěv namlouval jsem si, že mi to černohlávkové ( jestli to tedy byli oni ) přišli zpěvem poděkovat za Ferdu.

SaK