Ohrožené zahrádky

Tento příběh začíná psát 0dborné učiliště SCHZ před jeho plánovaným rozšířením v sedmdesátých letech. v místě výstavby se totiž nacházely zahrádky a Jejich nájemci museli ustoupit tzv.veřejnému zájmu. k rozšíření učiliště z neznámých důvodů nedošlo, za deset let po vystěhování zahrádek se začala stavět svářecí škola SCHZ. Tehdejší zahrádkáři obdrželi pozemky v bývalé Višňovce. Výstavba OKIMU ale v devadesátých letech opět udělala škrt přes plány některým zahrádkářům, a tak nájemci hledali a našli místo v lokalitě pod Lovošem. Ale hle - co se zas nestalo. v roce 2000 schvaluje zastupitelstvo města tuto lokalitu jako rezervu pro výstavbu rodinných domků. Když k tomu přimyslíme rozsáhlou povodeň v roce 2002, která zasáhla zahrádky u Lovochemie, ve Višňovce a pod "Kašparem", je toto místo jediné poslední a bezpečné v Lovosicích pro zahrádkaření obyvatel panelových domů. Ti ale žijí opět.téměř 3 roky v nejistotě a obavách, že ztratí poslední možnost rekreačního vyžití a odpočinku po pracovní době. Navíc: tato oblast neskýtá pouze zázemí pro skoro stovku zahrádkářů a jejich rodinných příslušníků - pro mnoho obyvatel Lovosic je to oáza klidu a zeleně pro odpolední a sváteční procházky. Právě pro tyto obyvatele by chtěli zahrádkáři ZO číslo 3 z Lovosic zachovat tuto oblast jako odpočinkovou lokalitu, klidovou zónu a také pro sebe jako již výše zmíněné bezpečné zahrádkaření.

Miroslav Šanda

Krása, o níž nevíme

Pro Lovosický dnešek ji objevil pan Slavík u pana Waltera Grussera rozhovorem, jehož podstatnou část otiskujeme:

Sedím u tebe v bytě a už asi půl hodiny si prohlížím tvé krásné, ze dřeva vyřezávané sošky a tak mne napadá: Co tě přivedlo k tomuto koníčku?
Ale žádné tajemno: jednou jsem šel na ryby, moc nebraly, nudil jsem se. Našel jsem tam kus dřeva a tak u prutu, který se ani nehnul, jsem vyřezal svou první sošku.

To je dobré - asi tě políbila múza, protože ty sošky jsou opravdu moc hezké. Jsou tu náboženské motivy, náměty ze života na vsi setba, čerpání vody ze studny, tkalci… Jak volíš náměty ke svým pracem ?
Někdy si to vymyslím, někdy něco uvidím, někdy mne inspirují kamarádi, někdy zákazníci sběratelé, majitelé betlémů a tak…

Napadá mne, že to vyžaduje hodně času a trpělivosti vedle potřebné zručnosti a představivosti. Jak dlouho ti trvá vyřezat takovou sošku?
To je různé podle námětu, nálady a času, který musím věnovat i prozaičtějším činnostem. v každém případě jsou to desítky hodin práce.

Doslechl jsem se, žes' měli svou výstavu…
Dokonce dvě: jednu v Sarajevu (samozřejmě v lovosické restauraci ne v Srbsku) a druhou v Lovochemii.

Mluvil jsi o sběratelích betlémů…
Jo, dokupujou si u mne některé figurky a předměty do svých sestav.

Nakonec i v tomto pokoji je dominantou nádherný betlém a dokonce osvícený. Velmi se mi líbí jeho jemné a detailní zpracování, ale dech mi vyráží pomyšlení na tu spoustu času, kterou jsi té práci na něm věnoval.
To ano, práce to bylo mnoho, dělal jsem ho více, než rok. Pořád ho vylepšuji, doplňuji a mám v plánu ho dokonce část i rozhýbat.

Waltře, jednu otázku na závěr: jak dlouho se vyřezávání věnuješ a kolik sošek jsi už přibližně vyřezal?
Na těch rybách, co nebraly, jsem byl před dvaceti lety. Kolik jsem toho vyřezal nevím přesně: on člověk na začátku takového koně netuší, jestli ho bude dělat do příští neděle, nebo po zbytek života. No ale přes pět set těch sošek už je…

Text i foto: Roderick Slavík

Společenská kronika

Splynuli s časem

Už nikdo nikdy neuvidí ty, kteří odešli v březnu za svými předky. Jsou to:

Je nám líto všech, ale nejvíce těch,
jejichž čas se naplnil zbytečně brzo…

Děkujeme

všem hudebníkům dechového orchestru Kulturního střediska v Lovosicích, kteří přišli vyprovodit mou manželku na její poslední cestě.

Miroslav Kupera a synové

Jedni odešli, jiní se narodili…

Ve čtvrtek 3. dubna byli přivítáni mezi ostatní lovosičany:

Nejdříve dámy:

Janička Brůnová, Nikolka Havlíčková,
Deniska Holmanová, Jaruška Kubíková,
Barborka Kindlová, Sabinka Pilařová,

A nyní pánové:

Hodně štěstí v životě přejeme všichni, co máme rádi děti.

Blahopřejeme

Zlatou svatbu

oslavili manželé Hana a Vratislav Heiderovi z Lovosic 28. března. Mezi gratulanty nechyběl ani lovosický starosta Jan Kulhánek, který v krátkém proslovu shrnul společný život obou jubilujících manželů a popřál jim pohodu a zdraví do dalších let.

Poděkování

Manželé Heiderovi prostřednictvím našeho měsíčníku děkují Městskému úřadu a panu starostovi zvlášť za důstojnou oslavu jejich významného výročí a věcný dar, děkují i dětem z mateřské školy za dojemné vystoupení.

JUBILEA

V březnu oslavily své významné narozeniny paní Růžena Nedomová a to 91. a paní Eliška Vernerová, která dovršila 93. rok života.

V dubnu oslavili jubilea:

Všem jubilantům přejeme zdraví a láskyplnou pohodu jménem příbuzných i sousedů.

Vzpomínka

Kytička pro paní Mařenku

Málokdo z lovosických občanů neznal paní Marii Kupiecovou, v posledních letech velmi droboučkou a křehoučkou starou dámu. Dokud jí zdraví alespoň trochu sloužilo, docházela pravidelně na bohoslužby do lovosického kostela svatého Václava. Bohužel na podzim roku 2002 ulehla a byla hospitalizována, nejdříve v Léčebně dlouhodobě nemocných v Litoměřicích, později v litoměřickém hospicu. Do posledních chvil byla ale duševně svěží, pouze fyzické síly ji postupně opouštěly. Proto byl pro ni pobyt ve zdravotních zařízeních těžký. Její přátelé ji pravidelně navštěvovali a vždy byli překvapeni, co všechno ji ještě zajímá. Jednoho lednového dne, na svátek sv. Anežky Římské, už ji nezastihli naživu odešla tam, odkud není návratu.

Paní Kupiecová věnovala velkou část svého života službě Boží v lovosickém kostele. Její osud nebyl jednoduchý, po absolvování učitelského ústavu v roce 1937 pracovala jako instruktorka ručních prací ve výchovném ústavu v Řepích u Prahy. Při tom se připravovala na zkoušky z náboženství, které složila v roce 1938. Učila pak na různých místech, od r. 1945 v pohraničí. Po r. 1948 byla ustanovena pouze pěstounkou a v r. 1953 musela ze školství odejít nadobro. Nebylo pro ni snadné najít místo, ale nakonec pracovala na poště, až do odchodu do důchodu v r. 1973. Po celou dobu, co žila v Lovosicích, věnovala svůj volný čas úklidu a výzdobě lovosického kostela a udržování kostelního prádla. Když bylo třeba, hrála při mši na varhany, a to nejen v lovosickém, ale i sulejovickém a lukaveckém kostele. Také na potřeby kostela finančně přispívala: nechala pozlatit svatostánek na hlavním oltáři lovosického kostela a když se v r. 1990 opravovaly varhany, přispěla značnou částkou ze svých úspor.

Lovosičtí farníci společně se šesti kněžími se s paní Mařenkou naposledy rozloučili 25. ledna v lovosickém kostele. Paní Mařenka odešla do věčného domova, ale její přátelé na ni nezapomenou. Dne 8. května by se paní Kupiecová dožila devětaosmdesáti let. Kdož jste ji znali, věnujte jí v ten den tichou vzpomínku.

Hz