Rozhovor s panem RNDr. Vladimírem Novotným o historii lovosické „průmyslovky“

Předchozí část

Za léta své odborné činnosti jste se stal autorem nebo spoluautorem učebnic Vašeho oboru a také učebních pomůcek. Seznamte nás trochu blíže s touto vaší činností.
Maturoval jsem v roce 1940 na smíchovském reálném gymnáziu. To už byly české vysoké školy zavřeny. Asi po půlroce se mi podařilo nastoupit do zaměstnání v leteckém průmyslu, kde jsem strávil celý zbytek války. To bylo mé velké štěstí, neboť jsem ročník 21 a tím jsem ušel totálnímu nasazení do Třetí říše v roce 1942. Po skončení války se naskytla možnost dalšího studia. Ovšem téměř pětiletá přestávka ve studiu byla příliš citelná a navíc celou tuto dobu jsem si již vydělával a cítil jsem se samostatným. A teď mám jít znovu studovat a být ve 24 letech znovu na krku rodičům? Ti mne však přesvědčili, že bych to měl aspoň zkusit, že se o mne mohou ještě nějaký rok postarat. Byl jsem jim za to velmi vděčný.

Přihlásil jsem se tedy na přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity na studium učitelství, obor fyzika-chemie. To se mi zdálo být nejkratší. Vědecké studium pro svou délku nepřicházelo v úvahu.

Po překonání počátečních potíží jsem se dostal do tempa. Poznal jsem řadu našich vynikajících vědců, profesory Heyrovského, Tomíčka, Trkala, Petržílku, docenta Běhounka, ale nevíce na mne zapůsobil profesor R. Brdička, fyzikální chemik. To také rozhodlo, že v posledním roce studia jsem si zvolil za specializaci právě fyzikální chemii.

Když jsem nastoupil na lovosickou průmyslovku, bylo samozřejmé, že budu vyučovat právě „fyzikálku“, pochopitelně vedle dalších předmětů do vyplnění úvazku. Bylo však zde několik potíží: 1. vysokoškolská fyzikální chemie je něco jiného, než středoškolská, zejména pokud jde o matematický aparát a metodiku výkladu, 2. něco jiného je předmět se naučit (nabiflovat) a něco jiného jej učit; to jsem se učil aspoň 3 roky, než jsem pochopil co a jak, 3. vadily mi tehdejší učebnice předmětu, které byly šity horkou jehlou a byly nevyhovující; učil jsem proto raději podle vlastních podrobných příprav. Na jednom sjezdu fyzikálních chemiků středních průmyslových škol jsem měl příliš mnoho kritických připomínek, což vedlo designovaného nového vedoucího autorského kolektivu k výzvě: „Ty toho nějak moc víš, tak budeš psát elektrochemii“. No, tak jsem se do toho pustil. A už mi to zůstalo. Postupně jsem už jako vedoucí autor a pak i samostatný pomáhal na svět dalším, postupně se zlepšujícím učebnicím. Vypracoval jsem také učebnice pro učební obory s maturitou. Navíc jsem ještě řídil práci na Sbírce příkladů a úloh z chemie, která zahrnovala 4 základní chemické disciplíny.

Pochopitelně jsem se také zajímal o to, jak mnoho žáci učebnici používají. Všichni ve třídě, kde jsem tento průzkum udělal, uvedli, že se učí hlavně ze sešitu, jen jedna dívenka prohlásila, že se učí výhradně z knihy. Pochopitelně mne zajímalo proč? „Prosím, když já tak strašně škrábu, že to ani sama po sobě nepřečtu, tak mi nezbývá nic jiného“.

Vývoj naší školy mne však postavil před nový úkol - pracovat také v oboru měření a regulace. V Lovosicích jsme měli jistý náskok před jinými školami, neboť jsme zde sestavili cvičnou stanici pro dálkové měření a regulaci - o tom ale míním blíže pojednat v dalším článku. Vzhledem k tomuto předstihu jsme byli (já a ing. Klíma) pověřeni vypracováním učebnice Měření a regulace, a později při rychlém pokroku tohoto oboru ještě učebnice Základy automatizace, kromě toho i Návody pro cvičení ze ZA. Toto vše bylo pro mne nové, takže jsem musel hodně studovat pro získání příslušných znalostí.

Výsledkem naší činnosti bylo též vyprojektování a realizování prototypové stavebnicové laboratoře pro měření a regulaci, která po schválení byla v počtu 100 souborů dodána na nejrůznější školy, v prvé řadě střední průmyslové, ale i jiné. A k tomu příslušné návody ve formě skript.

Většina uvedených učebnic vyšla také ve slovenštině, neboť mezi nakladatelstvími SNTL Praha a ALFA Bratislava byla takováto dohoda. Laboratorní soubory zadávala a distribuovala tehdejší Služba škole, pozdější Komenium.

Učebnic, na nichž jsem se podepsal, bylo přes 10, učebnicových pomůcek ve formě stavebnicových laboratoří 3 soupravy.

A ještě proč jsem to vše psal? Protože to bylo zapotřebí, měli jsme určitý náskok ev. zkušenosti a jiní kolegové z různých důvodů o tuto práci nejevili zájem. Rozhodně jsme to nedělali z finančních důvodů, bylo na tom víc práce a času, než peněz.

Nakonec ještě poznámku. Když jsem studoval na reálném gymnáziu, velice jsem si vážil těch vyučujících, kteří byli autory našich učebnic. Ale, že mne to v životě postihne v takovéhle míře, jsem ani zdaleka netušil.

Čeho si nejvíce ceníte ze své dlouholeté pedagogické činnosti?
Na lovosické škole jsem působil od jejího začátku v roce 1951 až do svého odchodu do důchodu v roce 1982 a pak ještě jako pr. důch. (pracující důchodce) do roku 1987, tedy celkem 36 let. Věnoval jsem jí tedy téměř celý svůj učitelský věk. Celkem jsem učil asi 1500 žáků na denní škole a 100 posluchačů na večerní škole. Poněvadž moji nejstarší žáci ještě stačili zásobovat školu svými ratolestmi, učil jsem vlastně tři generace.

Jako vyučující jsem býval dosti přísný (v rozumných mezích), ale hlavně spravedlivý. Přísný proto, že vím z vlastní zkušenosti, že přísní profesoři nás hodně naučili, více než ti hodní a shovívaví. O tom, že jsem postupoval správně, mne jednou přesvědčil náhodně a nepozorovaně vyslechnutý dialog dvou žáků: „XY je pitomej, von dává hlavně koule“. „To Novotný taky, ale aspoň něco naučí.“ Tohoto ocenění jsem si opravdu vážil, vždyť bylo od žáka a zcela upřímné. Na chválu z očí do očí ať od žáků nebo rodičů jsem nikdy moc nedal.

Jsem rád, že se ke mně moji žáci (ale i jejich rodiče) rádi hlásí a vždycky vzpomínáme na školu a rád se dovídám o jejich nynějším rodinném životě.

Proč jsem tak dlouho působil na jedné škole? Je to totiž dosti ojedinělé. Inu proto, že jsem zde našel velmi příjemné prostředí, dobré kolegy i ředitele a škola mi dala příležitost dalšího pedagogického i odborného růstu. Proto, že jsem jí pomáhal v jejím rozvoji od samého počátku, mi přirostla k srdci tak, že jsem k ní cítil přímo otcovský vztah a zůstal jsem jí věrný, i když jsem později dostával nabídky z Prahy.

Pomáhal jsem ve škole vychovávat dobré odborné pracovníky pro náš průmysl a i když mnozí nakonec zakotvili mimo obor, byli z nich spolehliví a dobře fundovaní odborníci. Mnozí pokračovali ve studiu na vysoké škole a pak se uplatnili ve vedoucích funkcích v nejrůznějších odvětvích.

Školu však netvoří pouze lidé, ať už žáci nebo vyučující, ale také vztahy mezi nimi. Vzniklo zde mnoho manželských párů , hlavně mezi žáky, ale také i mezi profesory, ba dokonce také křížem mezi profesory a žákyněmi. Z celkového počtu 70 interních vyučujících, kteří na škole působili nebo dosud působí, jich pocházelo či pochází 13% z našeho „hnízda“. Dokonce i nynější ředitel ing. K. Cermánek je z naší „líhně“. Za jeho vedení dociluje škola velmi dobrých pracovních výsledků.

Podrobnější informace o škole můžete získat ve zdařilém Almanachu, krásné 64-stránkové brožury, kterou vydala škola právě k 50. výročí svého trvání. Jeho sestavení bylo velmi pracné a vyžádalo si mnoho času i úsilí celé řady pracovníků školy. Velmi se mi líbí (až na ten rozměr, ale to je, myslím, slabá stránka českého vydavatelstva; viz K. Čapek, Věci kolem nás, str. 145).

Děkuji Vám za Vaše odpovědi.

PhDr. A. Kamiš a RNDr. V. Novotný se svými žáky po dvaceti letech.