Rozhovor s panem RNDr. Vladimírem Novotným o historii lovosické „průmyslovky“

Předchozí část

Jaký byl další vývoj školy? Jak probíhaly první maturity v Lovosicích?
Postupně přicházeli další interní učitelé a také počet tříd narůstal. Již v druhém roce trvání školy bylo zřízeno studium při zaměstnání („večerní škola“), zprvu nižší stupeň, později i vyšší zakončený maturitou. I když vyučovací osnova zde byla proti denní škole skromnější, bylo nutné pracovat s posluchači velmi taktním způsobem. Nástup do školy po mnoha letech působil většině dosti značné potíže, podařilo se je však spojeným úsilím posluchačů a vyučujících zpravidla překonat. Někteří sice sebekriticky uznali, že je to nad jejich síly a sami odešli, valná část jich však příslušné studium dokončila. Tady bych uvedl jako příklad jednoho posluchače, který měl zpočátku dosti velké problémy, ale svou houževnatostí absolvoval jak nižší, tak i vyšší stupeň s maturitou, poté se přihlásil do podnikového institutu při SCHZ a po jeho úspěšném dokončení se dal ještě do studia na vysoké škole, kterou zdárně ukončil a dosáhl inženýrského diplomu.

Jiný takový případ snahy o cílevědomé studium večerňáků: Když jsem měl úvodní hodinu z předmětu fyzikální chemie, uvedl jsem, že žádná učebnice vlastně není, jedině snad Brdičkovy Základy fyzikální chemie. Nato se ozval jeden z posluchačů „My nechceme žádné základy, my chceme pořádné učení.“ Musil jsem proto vysvětlit, že R. Brdička, vysokoškolský profesor, nazval toto dílo názvem „Základy“ pouze z vědecké skromnosti, ale že je to ve skutečnosti sedmisetstránkový tlustospis. A dodnes tvoří Brdičkovy „Základy“ podstatné základy více dalších vysokoškolských učebnic.

Kromě chemického oboru byly na škole zřizovány obory další, především strojírenství, ale také elektrické stroje a zařízení, stavebnictví a koželužství. Tím bylo umožněno velmi širokému okruhu pracujících doplnit si své vzdělání. Pro průmyslovou školu chemického zaměření to ovšem bylo značně obtížné. Bylo nutné zajišťovat řadu externích učitelů - odborníků, ale závody nám vycházely ochotně vstříc.

Oborově jsme byly zařazeni do školní skupiny ROH, kde jsme se setkali s řadou výborných, dnes už většinou zemřelých kolegů, jako byli: Barák, Počinek, Roštejnský, Skoupý, Frühauf, Veleman, Svobodová (LŠU) a další. Troufám si říci, že naše přítomnost byla přínosem.

Ve třetím roce trvání školy (1953-54) jsme konečně získali vlastní budovu v Teplické ulici (dnes Krátká), kde škola sídlí dodnes. Znamenalo to další práci s adaptací pro účely průmyslové školy. Zřídili jsme zde dvě laboratoře, takže přestalo docházení do závodu, ovšem bylo nutno zajistit zatím aspoň laboratorní stoly a nezbytné chemické náčiní, základní přístroje a chemikálie. Práce bylo nad hlavu, ale už jsme byli ve svém. Na jaře tohoto roku ředitel Kamiš promoval (při zaměstnání!) a získal titul PhDr. Od nového školního roku přešel na vyšší pedagogickou školu v Ústí n.L. Naším novým ředitelem byl jmenován ing. Vl. John. To už byl rok, kdy se měly konat naše první maturitní zkoušky a současně první maturity v Lovosicích.

A tady je třeba aspoň ve stručnosti uvést, jak byla prováděna specializace vyšších průmyslových škol chemických různého zaměření. Výuka v 1. - 3. ročníku byla všude stejná. Až ve 4. ročníku byla zavedena speciální chemická technologie včetně laboratorních cvičení, a samotná provozní praxe prováděná přímo v závodě.

Maturitní zkoušky se konaly formou diplomových prací. Žáci zpracovávali po dobu tří týdnů aktuální technické úkoly za vedení konzultantů ze závodu. O výsledku pak sestavili zprávu včetně technického rozboru a dokumentace. Při ústních maturitních zkouškách pak svou práci obhajovali. Stávalo se ovšem, že diplomovou práci obhajoval spíše konzultant než žák, který zatím blahosklonně přihlížel sporu oponenta s konzultantem, zatímco jemu ubíhaly drahocenné minuty. Takováto extempore byla sice výjimečná, ale stávala se.

Po dvou letech byly diplomové práce jako nevhodné zúženy na odborné maturitní práce menšího rozsahu, které maturanti zpracovávali po dobu 14 dní převážně ve škole. Součástí maturitních zkoušek byly ovšem v každém případě také ústní zkoušky z češtiny, ruštiny a dvou odborných předmětů (zprvu z technologie a analytické chemie). Předsedkyní při prvních maturitách byla ing. V. Siládiová z ústecké průmyslovky.

Z našeho prvopočátečního ročníku odmaturovalo 35 žáků a v praxi se vesměs dobře uplatnili. Byli mezi nimi např. i našim čtenářům známý dr. ing. Vl. Mašín, dále ing. St. Honzík, ing. Zd. Vojta, ing. M. Žáček, dr. Vl. Jíra, ing. J. Šedivý a další. Dnes je ovšem i těm nejmladším z nich 65 let a jsou většinou v důchodu (a dědečky).

Jaký byl vztah Severočeských chemických závodů n.p. ke škole?
SCHZ byly naším patronátním závodem, vždyť právě na jejich žádost byla škola zřízena. Byl zřízen Poradní sbor ze zástupců školy a závodu. Scházel se jednou měsíčně a řešil problémy školy vzhledem k závodu: vyhledávání vhodných externích vyučujících pro denní i večerní školu, umožnění exkurzí školy do závodu, zajištění provozní praxe pro žáky 4. ročníku, zadávání tematických úkolů, pracovišť a konzultantů pro diplomovou část maturitních zkoušek.

Škola však nejen brala, ale také dávala, zejména dodáváním absolventů, ale také i jinak. Např. v roce 1958 (?) umožnila závodu (tehdy TSH, továrna strojených hnojiv) uskutečnění tzv. dvoustranného pozorování, kdy naši žáci za vedení tří profesorů ve dvou hodinových intervalech přeměřovali resp. kontrolovali vybrané výrobní parametry na uzlových místech provozu H2SO4 (věžové). Dvoustranné pozorování probíhalo nepřetržitě po dobu asi 1 týdne.

Zde se musím zmínit o těch pracovnících závodu, kteří jako externí učitelé znamenali pro školu největší přínos. Předně to byl ing. Vl. Klíma, který působil na škole od jejího samotného začátku po dobu 14 let a pak se ještě velmi intenzívně podílel na projektování a realizování prototypové laboratoře pro měření a regulaci. Dále ing. Zd. Mejsnar, působící na škole 23 let; byl též několikrát třídním maturitních ročníků vyššího studia pracujících. Posléze ing. M. Puchar, který po 24 letech vyučování na večerní škole přestoupil v r. 1974 na denní školu jako řádný interní vyučující; tak se mu kantořina zalíbila!

Z této doby mám další hezkou vzpomínku na to, jak si naši čtvrťáci (první maturitní ročník) poradili s nevítaným hostem. Bylo to na začátku roku 1954-55 a byli jsme (celá škola) na chmelové brigádě v Sulejovicích. Tenkrát se chmel ještě trhal ručně do košů. Žáci seskupeni v hloučcích podle tříd a přitom se všelijak bavili vyprávěním a zpíváním. Mezi čtvrťáky se ale pořád vtlačoval jeden žák prvního ročníku, tedy prvňák. Připomínám, že věkový rozdíl mezi tímto prvňákem a řadou čtvrťáků byl deset i více let. Čtvrťáci ho pořád odháněli: „Co se tlačíš mezi dospěláky, teče ti ještě mléko po bradě. Jdi si do mateřínky, kam ještě patříš; apod. Řekl jsem si, však oni to mezi sebou nějak vyřeší a odešel jsem na druhý konec chmelnice na kontrolu. Najednou slyším hurónský řev a spěchám zpět a vidím: Prvňák je přivázaný ke sloupu jako k mučednickému kůlu a okolo něj obíhají po kruhu čtvrťáci tancem Indiánů a za velkého řevu se do „odsouzence“ trefují hroudami hlíny. Pochopitelně jsem celé to divadlo zarazil, poručil prvňáka odvázat a propustit. Věřte, pomohlo to, už se mezi čtvrťáky necpal. Navenek jsem se sice musel tvářit velmi přísně, ale v duchu mne blažilo, jak si to s ním ti moji hoši vypořádali. Vždycky jsem žákům fandil, ale nesmělo se to dát najevo, oni by si pak dovolovali příliš. A poněvadž nepřišla žádná stížnost, nebylo ani žádné kárné řízení.

Brzy po vzniku školy vyvstala otázka: v Ústí n.L. vzdáleném asi 20 km, je rovněž škola stejného druhu, nestačila by v rajonu jen jedna? Dokonce se projevily snahy přetáhnout naše některé učitele do Ústí, vždyť Lovosice se prý budou rušit. Takto nám byli odčerpáni dva kolegové - chemici, já jsem odolal. Rivalita zůstávala, i když jsme měli vzájemnou družbu, z níž později vznikla krajská katedra středních chemických škol. O několik let později se o fúzi obou škol již uvažovalo dosti reálně, byl dokonce vypracován projekt nové SPŠCH v Ústí n.L., který s tímto sloučením počítal. V Ústí ovšem byly tenkrát přednější úvahy a snahy pro zřízení vysoké školy, dnešní univerzity J. E. Purkyně, takže v Lovosicích zůstal statu quo.

Lovosická SPŠCH měla velmi dobré pracovní výsledky (říkám to zcela oproštěn jakéhokoliv patriotismu), a proto se o jejím rušení vlastně nikdy neuvažovalo, ačkoliv na veřejnosti se šířily fámy opačného tvrzení. Naopak z naší školy byli jmenováni za ředitele v Ústí a v Litoměřicích kolegové Somolík, Oplt a Panchartek, což samo o sobě svědčí o dobré práci školy.

A tady připojím další historku. Ředitel John mne jednou chytil „na špek“, když básnil, že vyvolával žáky v pořadí: „Malý, Zajíc, Vyskočil, Tlustý, Bobek, Vytlačil“. Chvíli mi to trvalo, než jsem přišel na to, že je to obstarožní kantorský žertík. Ale věřte, nevěřte, já jsem jednou učil „gastronomickou“ třídu, neboť v ní byly: Čajová, Housková, Knedlíková, Smetanová, Omáčková, Pečenková. A to byly ještě v jiných třídách v záloze: Krupková, Kroupová, Votrubová, Bílková, Kuchyňková, Kuchařová, Medová, Rosolová atd. Pak, že nejsme národ jedlíků!

V šedesátých letech byli absolventi přidělováni závodům na tzv. umístěnky. Tuším, že to bylo v r. 1962, kdy v maturitním ročníku byly dvě studentky - velké kamarádky a přítelkyně. Skoro jako dvojčata. Velmi mne prosily, abych jim sehnal umístěnky do stejného závodu, to je jedno kam, jen když zůstanou pohromadě, že jedna bez druhé nemůže žít. Dalo mi to mnoho práce a licitace na „burze s umístěnkami“ (se školami jsme si je všelijak vyměňovali), až se mi nakonec podařilo děvčatům dvě poslední umístěnky zajistit - do Spolku v Ústí. To bylo terno - o taková umístění byl vždycky největší zájem. Děvčata tedy nastoupila do stejného závodu. Asi po 14 dnech jsem potkal jednu z nich a ptal jsem se, jak se jim líbí v zaměstnání. A nastalo lamento: „Sice bydlíme spolu a jsme na stejném pracovišti, ale když ona má ranní směnu a já odpolední a když ona ráno odchází, já ještě spím a když já večer přijdu, spí už zase ona, takže spolu vlastně mluvíme jenom při střídání směn při předávání pracoviště.“ Co jsem měl na to říct? „Inu život není procházka rajskou zahradou!“

Pokračování…