Na otázky redakce odpovídá pan RNDr. Vladimír Novotný, pamětník celé historie lovosické „průmyslovky“.

Pane doktore, málokomu se podaří, aby byl svědkem padesátiletého růstu nějaké instituce, v našem případě první střední školy v našem městě i tehdejším okrese. Její začátky byly ale nelehké a ty právě připomeňte našim čtenářům. Jistě jste prožil i některé zajímavé a veselé historky, které by naše čtenáře zajímaly; uveďte, prosím některé z nich.
Máte pravdu. Dnešní střední průmyslová škola chemická (SPŠCH) v Lovosicích oslavuje v těchto dnech padesátileté trvání svého života. Její růst a rozvoj nebyl právě lehký, zejména v počátečních letech, a kromě mne je již jen málo pamětníků této doby. Rád vyhovím Vaší výzvě a vypovím, jaké byly začátky i první léta naší školy.

Aby to však nebylo jen suché vyprávění, co, kdy, kde a jak, které brzo unaví, použiji i Vaší výzvy k vypsání několika zajímavých, často úsměvných příběhů z této doby. Ono se tím jinak málo záživné čtení hezky osvěží. Omlouvám se proto čtenářům, že tím bude moje povídání poněkud delší, ale věřím, že je to bude právě zajímat nejvíc.
Naše škola zahájila svou činnost dne 1.9.1951 v rámci reorganizace sítě odborných škol na žádost tehdy se silně rozvíjejícího závodu České hedvábí. Jejím původním zaměřením byla technologie umělých vláken, v pozdějších letech se ovšem zaměření rozšiřovalo až na všeobecnou chemickou technologii.

Také název školy se postupem doby měnil. Původně to byla vyšší chemická škola, od r. 1953 vyšší průmyslová škola chemická, od r. 1957 průmyslová škola chemická. V r. 1962 bylo naše školství rozděleno na školy vysoké, střední a základní. Od té doby jsme tedy měli a máme konečný název střední průmyslová škola chemická.

Tehdejší škola měla tři kuriozity, které nenajdete nikde jinde:

1. Interní vyučující jsme byli dva, ředitel Kamiš a já. Nebylo nás ani do maryáše, leda tak do lízaného. Mohl jsem tedy klidně prohlašovat: „Sbor jsem já“. Oba dva jsme do školy dojížděli, já z Třebenic a ředitel z Ústí n.L. Pro úplnost dodávám, že nám vypomáhali ještě dva externí učitelé.

2. Nová škola neměla vlastní budovu. Byli jsme pohostinsky přijati v dnešní základní škole na Školním náměstí v Sadech pionýrů. Měli jsme přiděleny v levém křídle v přízemí tři místnosti, z nichž jedna sloužila jako ředitelna, ale současně i jako sborovna, knihovna a kancelář. Další místností byla učebna, třetí kabinet pro sbírky.

3. Nejkurióznější bylo složení žactva. Celkem jich bylo 41, z nich asi polovina z osmiletých středních škol (odpovídajících dřívějším měšťankám) z lovosického okresu, druhou polovinu však tvořili chlapci a děvčata z praxe, někteří i po vyučení. Mezi žáky byl tedy velký věkový rozdíl, 4-7 let, ale třída se záhy velmi dobře sžila, všichni si navzájem pomáhali. Jedni byli právě prošlí předchozí školou a v učení „byli doma“, zatímco druzí měli již mnohé poznatky z praxe. Jen při fotbalovém utkání třídy se spontánně rozdělili na „mlíčňáky“ a „páprdy“, jak se sami nazvali.

A nyní tedy první příběh o nejlepším třídním. Do školy přišla pozvánka od krajského inspektora na schůzku nejlepších třídních středních škol z celého kraje pro výměnu zkušeností. Měl se jí zúčastnit vždy nejlepší třídní z nejlepší střední školy okresu. Tenkrát byly Lovosice okresním městem a my jedinou střední školou na okrese. Ředitel Kamiš pozvánku přečetl, podumal a nakonec usoudil: „Tak jsme nejlepší střední školou na okrese a ty jsi tedy nejlepším středoškolským třídním okresu, tak tam pojedeš“. Tak jsem jel, ale jako nováček jsem byl spíše pozorovatelem, než aktivním účastníkem.

A tady se musím ještě zmínit o rozšafnosti páně ředitelově. Vídali jsme se spolu o každé přestávce a vše potřebné jsme si řekli vždycky začerstva. Proto jsme nepotřebovali konat nějaké porady. Ale ředitel se zaštítil: „Kdyby někdo přišel a ptal se, kdy konáme porady, tak v pátek, a kdyby to snad bylo právě v pátek, tak v úterý“. To byly časy!

Jaké byly pracovní potíže v té době a jak jste je překonávali?

To byly časy!! Žáků ve třídě bylo 41, osnovy našlapané, počet vyučovacích hodin 36 (resp. 38, čtvrtý ročník dokonce 40), učilo se od pondělí do soboty (volné dny byly zavedeny až v r. 1967), učebnice nebyly, vyučovací pomůcky nebyly. Elektrický proud byl často vypínán, takže se žáci mnohdy učili při svíčkách nebo petrolejkách, nebo vůbec ne. Než jsme získali vlastní budovu (to bylo v roce 53-54), docházeli jsme na laboratorní cvičení do patronátního závodu, který nám dvakrát v týdnu po skončení dopolední směny zapůjčoval na 2 hodiny část své malé laboratoře. Zpočátku nám vypomáhal i základním chemickým nádobím, destilovanou vodou a běžnými chemikáliemi. Cestu do závodu jsme museli konat „po svých“ po silnici a za každého počasí. Městská autobusová doprava tehdy ještě nebyla a chodník pro pěší vznikl daleko později.

A přece se učilo a s dobrými výsledky - tomu hodně napomáhalo ubytování žáků ze vzdálených regionů ve školním internátě, který byl umístěn ve zrušeném hotelu Anděl na nároží proti kostelu. Dnes je již tato budova zbourána.

Z té doby mám hezkou vzpomínku na pečlivého a svědomitého školníka p. Davida. Jednou jsem ho uviděl, jak slídí v našem kabinetě, prohlíží každý kout, nahlíží i pod skříně, zřejmě něco hledá. „Co to hledáte?“ „Ale mám podezření, že nám tady někdo někde nechal nějaký pozdrav. Páchne to tu, až to hezké není, tak bych to rád aspoň vymetl. A rád bych také znal viníka“. Zapojil jsem své čichové ústrojí a ajta, on to sirovodík smrdutý (dnes zvaný také sulfan), plyn páchnoucí po shnilých vejcích, útočící na náš čichový orgán už v nepatrných koncentracích. A rázem mi svitlo. „Víte, pane školníku, já jsem dnes žákům předváděl pokusy, jak vznikají různé sirníky srážením sirovodíkem. Ten se vyrábí v tomhle Kippově přístroji a když zavřete kohoutek, vývoj plynu se automaticky zastaví. Ovšem malé množství plynu tam zůstane a ten nás právě oblažuje svou přítomností. Pokus je velmi názorný a dá se provádět i ve třídě. Tam se to vyvětrat dalo, ale tady v kabinetě je to obtížnější. Takže viníkem je H2S a pachatelem jsem vlastně já. Tak žáky už nepodezírejte, ti za nic nemohou.“

Pokračování…