Koutek poesie

Balzám Tom Ha Dubický kostel přes hlavu mi hledí na Labe v údolí, na Varhošť za ním, na modrý Dlouhý vrch zjemnělý šedí… Kráse té scény se hluboce klaním Na jaře, kdy zeleň doslova září, na podzim pestrá pak paleta žlutí. se sluncem v očích, neb deštěm na tváři obraz ten k slzám mne pohnutí nutí. Po dešti lesy když v létě se paří, i když sníh všechno svou bělostí kryje pohled nad pohledy mysl mi jaří, srdce mi vzrušením jako zvon bije. K údolí u nohou oči své vrátím Labe kde mezi se horami vine. Myšlenky s vodami odplují. Zatím pohnutí jak život pomalu mine. Kol mého domova krásná jsou místa, co vidět opravdu za to mi stojí ať slunce pálí, či pršet se chystá.

Kvítel není zrovna dramatický kus Středohorské přírody. Je to takový kopec kliďas, ale i tak má své kouzlo…

Pozvánka na výlet

Z našich poutí

Kvítel

Cílem dnešního putování se stal nenápadný středohorský kopec s nadmořskou výškou 354 m, který se nachází východně od obce Třebívlice. Jak již poetický název Kvítel napovídá, vyskytuje se zde zajímavá a rozmanitá květena. Kvítel je tvořen v podstatě dvěma vrchy vlastním Velkým Kvítelem, který je kromě jižního svahu uměle zalesněn a Malým Kvítelem, což je bezlesý pahorek porostlý jen stepní vegetací. Oba vrchy jsou tvořeny čedičovou horninou, která vystupuje na jižní a jihozápadní straně v podobě skalních výchozů.

Ráno byla obloha zprvu zatažená, ale během dopoledne šedý závoj postupně řídnul a nakonec se zcela vyjasnilo. Čerstvý vítr proháněl na obloze kumuly různých velikostí. Cesta nás vedla pomalu do mírného vrchu. Povšimli jsme si nezvykle velkých modrofialových květů černohlávku obecného. Ve Středohoří se často setkáváme s nápadnými rostlinami, některé vyšší než je obvyklé, jiné mají větší květy anebo jsou mimořádně sytě zbarvené. Zřejmě je to způsobené složením půdy, která díky vulkanickému původu je velmi bohatá na minerály. Místy začíná kvést třezalka. Naše cesta pokračuje podél meruňkového sadu. Meruňky jsou již pěkně veliké a dozrávají. Po pravé straně cesty je smíšený les, kde nás zaujala pěkně urostlá borovice černá. Jak jsme vystupovali, pomalu se za námi začala otevírat krajina, kouzelný pohled byl na lounskou trojici Brník, Srdov a Oblík, které výrazně dominují okolní krajině. Dostáváme se do oblasti stepi s roztroušenými keři a vysokou trávou, z níž vykukují hlavičky majestátného bodláku pcháče bělohlavého. Zatím ještě nemají fialové čepičky květů. Z dalších rostlin kvete hvozdík kartouzek, hrachor letní, řepík, chrastavec a hlaváč bledožlutý a starček přímětník se sírově žlutými květy. A nad touto barevnou nádherou poletují motýli., ponejvíce hnědí okáči a pestrý okáč bojínkový. Konstatujeme, že letos je oproti loňsku méně motýlů, co do druhů. Poměrně vzácné jsou babočky. Zřejmě na tom mají podíl loňské povodně.

Chvíli posedíme na louce ve svahu Velkého Kvítelu a pak se vydáme na Malý Kvítel, odkud je lepší výhled na Hazmburk, Srdov, Brník, Oblík, Ranou, Křížové vrchy, Solanskou horu a Děkovku a další kopce a kopečky. Z lounských nás zaujme ještě Vraník, který je nápadný tím, že hranice mezi severní zalesněnou a jižní bezlesou částí je přesně v polovině a rovná jako podle pravítka. Viditelnost je i přes lehký opar velmi dobrá. Po stránce květeny je Malý Kvítel exotičtější, více "stepní" a zcela bez stromů. Kromě výše zmíněných rostlin zde kvete mochna plazivá, šalvěj přeslenitá. Zaujme nás rostlina s výraznou vůní, která při podrobnějším prohlídnutí svými listy připomíná pelyněk, ale je velmi drobná a zatím nekvete. Velikou radost máme z osamělého bodláku, který tu skromně stojí s mírně skloněnou hlavičkou - je to ostropestřec mariánský, s nímž jsme se setkali na Oblíku.

Sám Malý Kvítel je velice malebný, jeho reliéf členitý, tu a tam vyčnívají skalky. Zkrátka krajina ohněm zrozená se nezapře i když eroze ji už pěkně zaoblila. Navíc stepní charakter rostlinstva Kvítelu dodává něžnost, podobně jako je tomu na Čičově a dalších kopcích tohoto typu. I když je na sluníčku teplo, chvílemi od západu fouká studený vítr. Pozorujeme oblaka různých velikostí a tvarů, která se pohybují i v odlišné výšce - a k tomu kouzelnou středohorskou krajinu s malebnými vesničkami. Nechybí ani ptačí symfonie, tentokrát je to většinou orchestr strnadů lučních. Název Kvítel nevznikl náhodně vždyť poezie květů je tu všude kolem nás.

Jana Haasová

SKORO stoletá

je vyhlídková věž observatoře na Milešovce, přes stosedmdesátosm let se na vrcholu hory podává občerstvení…

Milešovka byla pro turistiku objevena už v prvních desetiletích devatenáctého století. Vrch byl ovšem holý, bez jakéhokoli přístřeší a to až do dvacátých let a také sem nevedla žádná schůdná cesta. Teprve jistý pan Antonín Veber, hostinský nejprve z Milešova a posléze z Velemína, kterému se v obou působištích nevalně vedlo, přišel náhodou na myšlenku podávat na vrcholu Milešovky občerstvení. Vyžádal si příslušné povolení od tehdejší vrchnosti, hraběte Hrana. Vybaven vhodnými nástroji se vydal na vrchol hory s cílem vybudovat sklípek. Při práci zaslechl lidské hlasy a když vylezli z houští, spatřil tři cizince, které pozdravil. Ti se ho nejdříve lekli, ale poté, když jim vysvětlil svůj záměr, pochválili jej a udělali první obchod: přijali od Vebera kousek chleba a trochu vody, které si pro vlastní občerstvení nahoru přinesl a odměnili jej zlatníkem. První počinek …

Tímto slibným začátkem byl Veber tak povzbuzen, že hned na druhý den vzal svou ženu a děti na vrchol Milešovky, aby mu tam pomohli dopravit chléb, máslo a několik lahví piva, které přes noc ve skalních rozsedlinách uschoval. Dlouho nečekal - přicházeli lidé, něco koupili a Veber vyhověl, jak mohl.

Později vybudoval přístřešek z větví a roští, které ucpal mechem a travou, uvnitř z téhož materiálu vybudoval lůžka pro hosty. První turisté tu přenocovali z 14. na 15. června roku 1825. Zpráva o Veberových službách se brzy rozšířila a návštěvníků, zejména z řad teplických lázeňských hostů začalo přibývat. Původní chatrč byla brzy nahrazena kamennou stavbou a výstup na vrchol usnadňovalo několik upravených, pohodlných cest. Kolem roku 1850 k původní stavbě přibyla jednoduchá kamenná rozhledna. Až do konce století ji využívali nejen turisté, ale i zeměměřiči.

V roce 1899 přišel předseda Teplického horského spolku s myšlenkou postavit na vrcholu Milešovky meteorologickou observatoř. Pro svůj plán získal souhlas členstva i podporu z odborných a vědeckých kruhů, včetně tehdejšího ministerstva kultury a vyučování. Organizační výbor vyhláil veřejnou architektonickou soutěž, z níž jako vítězný vyšel projekt teplického stavitele Edmunda Hokeho spojující meteorologickou stanici s rozhlednou, vyhlídkovou věží.

Provedení bylo svěřeno stavební firmě Richarda Pecha, který ji postavil za paušální cenu 35 150 korun. Stavba byla zahájena v květnu 1903 a a dokončena 13. července 1904. Meteorologové v ní začali svá pozorování od 1. ledna následujícího roku.

RoS

CHKO Perla Českého středohoří

BŘEZINA

Nejedná se o básníka. Jde o přírodní rezervaci při lesní cestě, která spojuje silnici z Milešova do Kostomlat pod Milešovkou se silnicí z Milešova do Lukova.

Cílem chráněného území je uchování staré květnaté bučiny na východním svahu náhorní plošiny Březina a mladého rašeliniště, které vzniklo zahrazením (sesuvem), následným nahromaděním vody a vytvořením dvou malých ostrůvků živé rašeliny v jezírku. Jde o jediné rašeliniště v celém rozsáhlém území Chráněné krajinné oblasti Českého Středohoří. Chráněným územím byla tato lokalita vyhlášena již v roce 1969 a to sloučením dvou chráněných území: Bukový vrch (z roku 1951) a Rašeliniště pod Bukovým vrchem (z roku 1952). Výměra chráněného území je 11,6 hektaru, leží v nadmořské výšce mezi 565 a 672 metrů. Stará bučina a mladé rašeliniště stojí rozhodně za návštěvu. Rašeliniště je velmi zajímavé, neboť představuje zcela výjimečný ekosystém.

Nejhodnotnější porosty přírodní rezervace jsou krásně tvarované bučiny. Buky tu dosahují průměrného stáří okolo 190 let, ale jen velmi zřídka se porost zmlazuje. Obě původní rezervace propojují smrčiny, dnes již částečně vytěžené. Menší plochy u nich tvoří části suťových lesů s klenem, jeřábem, jasanem a četnými keři. Květena je druhově obvyklá pro bučiny. Kdysi zde byla na floristicky chudém rašeliništi uměle vysazena rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), která se stala na mnoha místech dominantním druhem. Hojně se na rašeliništi vyskytuje suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium). Na přelomu léta a podzimu zde bohatě rozkvétá nad hladinou vodních ploch bublinatka jižní (Utricularia australis). Přírodní rezervace je známá též jako důležitá mykologická lokalita.

Na území byl zjištěn výskyt 87 druhů obratlovců, z nichž se zde většina i rozmnožuje. Dominantními druhy jsou čolek obecný (Triturus vulgaris), skokan hnědý (Rana temporaria), skokan ostronosý (Rana arvalis) a ropucha zelená (Bufo viridis). Významná je skupina savců, zejména hmyzožravců a hlodavců.

Geologický podklad jsou olivinické čediče, v okolí rašeliniště jsou to hlinitokamenité sutě, které jsou stadiem rozsáhlého, dnes zklidnělého sesuvu, směřujícího od svahů náhorní plošiny Březina k východu. Bučina je ponechána svému přirozenému vývoji, zůstává však otázkou, jak dlouho bude vhodné tento režim ještě zachovat. Smrčiny jsou postupně převáděny na přírodě bližší smíšené porosty. Rašeliniště pomalu zarůstá břízou a orobincem širokolistým, proto jsou nutné regulační zásahy.

Text i foto R. Slavík