Jak se na podzim uspávají stromy.

Tak to už znají děti ze třídy Barevných kapiček a Veselých notiček. Pozvání na slavnost přijali rodiče, sourozenci, babičky a proto jsme se snažili, abychom se jim líbili.

Po dopolední svačince se najednou objevilo osmnáct skřítků - podzimníčků. Každý měl své jméno a také nádherný podzimní převlek. Paní učitelka Věra se na chvilku stala zahradníkem Motykou a paní učitelka Renata emancipovanou podzimní vílou.

Poděkovali jsme stromům za jejich úrodu a krásu, skřítkové se v plné parádě představili módní přehlídkou na přehlídkovém mole, kterým se na chviličku stala lavička. Cvakající spouště fotoaparátů a natáčení videokamery nás vůbec nerušily. V komunitním kruhu jsme se zamysleli „Co vidí jablíčko ze stromu?“ a také „Co roste na kouzelném stromě?“ Také už víme, že v jablíčku je malá jabloň a skrývá se v něm hvězdička, na kterou se podíváme o vánocích. Stromečkům jsme přednesli básničky, zazpívali, zatančili. Ukázali jsme, jak putuje mráček plný kapiček po obloze.

Na závěr jsme stromy zamkli velkým klíčem a popřáli jim klidný zimní spánek. Však si je, odpočinuté, na jaře zase probudíme. Skřítkové dostali od stromečků na památku poslední podzimní barevné listy, které si pověsili na krk jako medaile. A jablíčka z košíku chutnala výborně.

Maminky, taťky, sourozence a babičky jsme pozvali ke stolu, kde nás čekalo malé občerstvení. Ještě jsme jim zatancovali s Dádou a pak jsme se rozloučili. Byli jsme hodně šťastni, že si na nás udělali čas a prožili s námi příjemnou hodinku. Věříme, že ji nepovažují za ztracený čas.

Věra Sailerová, MŠ Terezínská

JING JANG

V každé nepříjemné situaci najdeme vždy něco dobrého a pozitivního, dokonce i na nedávné srpnové povodni. Této katastrofě se povedlo svést dohromady a sblížit do té doby naprosto neznámé lidi. Například : japonská firma TRCZ s. s r.o. neměla do desátého října vůbec nic společného s naší školkou v Terezínské ulici, rovněž postiženou zmíněnou povodní. O to příjemnější překvapení bylo, že tato japonská firma projevila solidaritu vedle ryze českých subjektů. Ten den navštívil naši školku v doprovodu pana starosty Kulhánka prezident této firmy, pan Hitoshi Iwata. Prohlédl si výtvarné práce dětí a fotografie z akcí, které jsme pro děti pořádali. Na oplátku nám přiblížil výchovu malých dětí a způsob práce škol v Japonsku.

Těší nás zájem o naši práci a děkujeme za dar, který nám umožní dokoupit poškozené a zničené zařízení školní kuchyně. Na památku si pan Iwata odnesl obrázek od M. Chmela, který byl vystaven na Mezinárodní soutěži dětských výtvarníků. Doufáme, že mu udělal stejnou radost, jako nám jeho návštěva u nás a štědrý sponzorský dar.

M. Novosadová, MŠ Terezínská

Lovosické nádraží nekřižují jenom vlaky

Bylo krátce po Novém roce 1860 a na peron lovosického nádraží vstoupil pan přednosta stanice s ledovou tváři, aby se postaral o poslední projíždějící noční vlak. Odměřenou, studenou řeč těla si dobrousil jako lesní adjutant u knížete Metternicha, kde vládla velká přísnost mravů. Zaměstnanci nesměli nosit vousy, kouřit, hrát karty a jednou ročně museli odevzdávat zpovědní lístek vrchnosti. Tohle všechno Hermann Eisert dodržoval a ještě k tomu navrch přidával skvělou latinu, které se naučil na gymnáziu v Jičíně. Když dovršil pětadvacet let svého života, udělal kariéru. Stal se panem nadlesním u hraběte Wurmbanda v Auzergefildu. Jenže modrá krev nebyla zárukou úspěšného podnikání, pan hrabě zbankrotoval a Hermann Eisert se ocitl na dlažbě.

Osud přijal statečně s ledovým výrazem ve tváři a zkusil štěstí u státní dráhy. Vyšlo to. Nejprve se stal přednostou železniční stanice v Ústí nad Labem, potom v Bohušovicích nad Ohří a konečně na počátku roku 1860 přichází do Lovosic. Představitelé státních drah si ho nemohli vynachválit. Nepil, nekouřil, nehrál karty, nevěděl, co je to hospoda a pracoval jako ztělesněný jízdní řád. Ale onoho mrazivého lednového večera krátce po Novém roce 1860, kdy ve stanici zastavil poslední noční vlak, z něho vystoupila dívka nevšední přitažlivosti. Mráz z počasí, ale i ten v duši pana přednosty, ztratil na síle a tváře mu zčervenaly zvýšeným srdečným tepem. Jenže služba je služba a u dráhy nějaké rozptýlení nad vystupující sukní nelze připustit.

Ale co s přírodou, která se splaší v lednu a nechce počkat na jaro? Přednosta stanice se přímo nedůstojné rozběhl za pasažérkou osobní přepravy státních drah a vykřikl: Nebojíte se jít tak sama? Chodím často z Lovosic do Sulejovic, ale vy jste tu nový, že?, zněla odpověď, v jejímž podtónu se neutajily sympatie k panu přednostovi.

Pak přišlo zdrcující pozvání: Až budete mít po službě, příjd'te za mnou do hospody v Sulejovicích.

Pro pana přednostu to sice bylo jako polití ledovou vodou, ale výsledek byl proti všem zákonům přírody. Pocítil horko, nohy se podlomily, nevěděl, co si má myslet o nabídce tak jemné dívky. Než se mu tohle všechno srovnalo v hlavě, byla pryč. Ani její jméno neznal.

Ale na druhý den se vydal na cestu. Když dorazil, přečetl si, že hospoda má číslo popisné 49 a jejím majitelem je Josef Elstner.

Usedl, objednal pivo, které pil naposledy neznámo kdy a čekal. Pak druhé, ale to už bylo na něho moc. Třetího se neodvážil, ale při odchodu byl zadržen panem hostinským. že je přece chlap a to třetí ještě zvládne.

Zvládnul ho tak, že se probudil v posteli s mokrým hadrem na hlavě. Nad ním se skláněla tvář dívky z mrazivého večera na lovosickém nádraží krátce po Novém roce 1860. Byla to dcera hostinského Terezie Elstnerová. Svatba se odehrála v Lovosicích už 15. února roku 1860 a 30. listopadu se jim narodil syn Eberhard. Ale to už Hermann Eisert neměl na peróně svoji Iedovou tvář a vypravoval vlaky s úsměvem.

Syn rostl jako z vody, nakonec se rodina přestěhovala do Litoměřic. Eberhard po absolvováni vídeňské Akademie výtvarných uměni se stal prvním školeným restaurátorem, který v naší lovosicko - litoměřické krajině žil a pracoval. Ve svém příjmení si změnil měkké i na tvrdé y a obrazy podepisoval Eysert. Dnes jeho jméno znají dokonce i na Filipínách, ale to už by byl jiný příběh. Jenom je nutné poznamenat, že se držel otcovy zkušenosti a vzal si děvče z hospody. Pocházela z Roudnice nad Labem, jmenovala se Agnes Hungerová a byla spolumajitelkou hostince „Domov jachtařů“ v Litoměřicích. A pak že lovosický železniční uzel křižuji jenom vlaky!

Oldřich Doskočil