Jak šel život u hřbitova III.

Pana Hnidu jsme v našem vyprávění opustili na začátku padesátých let, už jako pracovníka "komunálu". Tento podnik, se správným názvem "Veřejné služby města Lovosic", se postupem času různě přejmenovával na "Komunální služby" atd., až po zániku lovosického okresu přetrval do konce osmdesátých let jako "Okresní podnik služeb".

Jsme ale v létech 1950 - 1951 a první historickou akcí z hlediska města bylo pro tuto provozovnu stěhování pomníků svatých z míst, kde údajně "překážely" další výstavbě a hlavně byly moc "na očích". První byl sv. Jan, stojící v místech dnešního parkoviště "U Mototechny". Následoval sv. Florián od Besedy a sochy další, které našly vcelku slušné umístění za kostelem, kde je můžete vidět dodnes. Sami ani nepoznáte, že jedné z nich se při transportu ulomily nohy a libochovický sochař musel vyrobit nové. To sv. Václav z náměstí měl osud pohnutější a z našeho města na čas zmizel, jak jsme připomněli jeho historii v minulých číslech. Před svým odvozem ještě ale v roce 1953 posloužil jako držák transparentu při úmrtí Stalina a Gottwalda. Ve stejné době se také rozmáhá zmíněné již přebrušování pamětních desek na pomnících z první světové války v okolních obcích. Německá, ale i česká jména psaná švabachem z nich mizí a jsou nahrazována vzpomínkami na oběti druhé světové války.

Aby nebyly Lovosice na pomníky zase tak chudé, bylo rozhodnuto o výstavbě památníku osvobození v podobě "Rudoarmějce", který, ač za to nemůže, je dnes horkým bramborem. Čas od času si ho přehazuje každé zastupitelstvo při otázce nechat nebo přestěhovat? Nás ale zaujalo, že právě kulatý ochoz vyrobila opět námi popisovaná dílna, v tomto případě jako "brigádu" pro MěNV. To pan Hnida, jako člen tehdejšího zastupitelstva pochopitelně nemohl odmítnout. Při tomto vyprávění ale vzpomněl materiálu, ze kterého jsou sochy v našem okolí vytvářeny. Pro sochařské práce byl a dodnes je používán pískovec ze Mšeného. Modernizovaný lom tam existuje i v současné době a produkuje ponejvíce zahradní architekturu. Za poznamenání stojí, že jeho majitelé projevili v nedávné době zájem právě o lovosické kamenictví. Pro práce kamenické většího rozsahu je používán tvrdý porfyr z lomu "Kubo" v Malých Žernosekách a z něho je právě vyroben schodišťový ochoz pomníku se čtyřmi pilíři.. Socha pak byla odhalena v roce 1956.

V 50. létech se naskytla také provozovně zajímavá zakázka většího rozsahu. Na zdejším hřbitově totiž působil jako hrobník pan Cyril Daněk, původem z jižních Čech. Ten při návštěvách v rodném kraji získal řadu zakázek na orámování tamních hrobů a tak byla v létech 1952 - 54 realizována poměrně velká dodávka těchto pomníkových výrobků. Odvoz provedla tehdejší ČSAD, konkrétně pan Beran se svou Tatrou 111. Řadu dnů tak byla na hřbitovech v Putimi, Klukách, Záhoří, Protivíně a v Bernarticích prováděna montáž. Tak se stalo, že v typické oblasti žulových masivů středních a jižních Čech se prosadilo i lovosické teraso.

A právě z té doby pochází přiložený obrázek, kde pamětníci možná poznají na korbě zmíněného automobilu stojícího pana Hnidu staršího (první zleva) a sedícího pana Hnidu mladšího.

V těchto létech se s rozvojem chemického průmyslu ve městě současně organizuje i rozsáhlá bytová výstavba. Tam se náš podnik uplatňuje jen v počátcích, ve "dvouletkových" domech v ulici 28.října, pro které vyrábí římsové desky. Kamenické práce na dalších stavbách už jsou pak záležitostí prefabrikátů velkých stavebních firem, ovšem kvalitu těchto prací může si porovnat každý při pohledu na dnešní stav kupříkladu venkovních schodišť. Dílna pana Hnidy se tak uplatňuje převážně na hřbitovních pracech doma i v okolí a při výstavbě rodinných domků na vesnicích. Pan Hnida setrvává ve funkci předsedy odborů až do roku 1956, kdy se slučují organizace ve veřejných službách s organizacemi obecních a městských úřadů. Pak, se zrušením okresu v Lovosicích a s přechodem řízení podniku do Litoměřic působí dále jako člen rady odborů, ale to už zvažuje odchod z této politiky, který uskuteční v období 1964 - 65.

V dalších létech nenacházíme v životě podniku nic pozoruhodného, protože stále žije ve stínu průmyslové bytové výstavby. I když přicházejí krizová léta 1968 - 69, kdy se pan Hnida netají svým odmítnutím okupace naší země silami tehdejšího Sovětského svazu, prochází přesto nezbytnými prověrkami v roce 1970 a setrvává nadále ve funkci vedoucího provozovny až do roku 1976, kdy odchází do důchodu. Funkci vedoucího tak přebírá dlouholetý zaměstnanec pan Josef Jásek, který provozovnu vede až do roku 1988, kdy též odchází na důchodový odpočinek. Vedení tehdejšího Okresního podniku služeb Litoměřice zde ponechává jen předního dělníka, pana Emericha Kouta, také zdejšího vyučence a vedením je pověřen střediskový pracovník pan Vintrich.

Teprve 1. listopadu 1989 nastupuje ke hřbitovu druhá generace rodiny - pan Josef Hnida, který přichází z Liberce zpět domů a zde znovu do funkce vedoucího provozu. Ten pak celou dílnu 11. března 1991 privatizuje a provozuje dodnes. Jak jsme ale již v únorovém čísle psali, ani vnuk, ani pravnuk pana Hnidy staršího se tomuto podnikání věnovat nehodlají. V době, kdy další generace rodu dorůstala, nebylo totiž ani potuchy o eventuálním pádu totalitního režimu s možností budoucí privatizace a hlavně s ní související modernizací provozu. Tak se stalo, že další pokračovatelé rodu se minuli kamenickým povoláním.

Přijdete-li dnes do prostor podniku "EPITAF", najdete zde sice pana Hnidu staršího v plné svěžesti a práci, pan Hnida mladší se ale netají s tím, že v dnešní době takovéto podnikání je velice riskantní a náročné a že uvažuje o brzkém důchodu.

A tak takhle brzy skončí život kamenické provozovny pánů Hnidových u hřbitova.

Redakčně zpracováno podle vyprávění pana Hnidy

Mozaika

Vracíme se zpátky k seriálu o pomnících a výtvarných dílech v našem městě. U Besedy na severní straně výměníkové stanice byla v roce 1974 vypracována mozaika, která v kruhové části představuje stylizované kolony a výrobní budovy chemických závodů v Lovosicích. Obdélníkovou část tvoří pohled na staré Lovosice. Autory návrhu i provedení jsou akademičtí malíři manželé Jaroslava a Jan Solovjevovi z Turnova. Tato práce jim byla zadána v roce 1970. K realizaci předložili 19 návrhů. V kladení mozaiky jim pomáhal Ladislav Eichler ze Stavomontáží Teplice.

Text a foto Miroslav Nesvarba