Na otázky redakce odpovídá paní Marie Kupiecová, učitelka v. v.

Paní Kupiecová, k podstatě našeho rozhovoru se dostaneme později. Teď jen v úvodu řekněte našim čtenářům něco o sobě.
Co bych o sobě měla říkat? Narodila jsem se v Moravské Ostravě, v Mariánských horách, a to v roce 1914. Otec byl, jak je vidět i z mého jména, polského původu a právě zde našel práci jako horník. V Ostravě jsem také začala chodit do obecné školy, ale v roce 1924 se rodiče odstěhovali se mnou i s mými sourozenci zpět do Polska. Tam jsem chodila zase do polské školy až do roku 1927. Tento rok byl velkým předělem v mém životě, protože moje starší sestra, která byla řeholnicí a vychovatelkou v penzionátu, přemluvila rodiče, aby mne poslali za ní. Tím sestra ulehčila rodičům těžký úděl a já se zabydlela u ní v penzionátu. To pak ovlivnilo celý můj další osud. Vychodila jsem zde tehdejší měšťanskou školu a následně i školu rodinnou - tu ve Vítkovicích. "Rodinku" jsem ukončila v roce 1934 a pak přestoupila do Brna na učitelský ústav, který jsem ukončila v roce 1937.

A jak potom dál do praktického života ?
To také nebylo jednoduché. Mým oborem byly ruční práce a já byla, jak se tenkrát odborně říkalo "industriální učitelka". A míst pro nás bylo málo. Začínala jsem proto ve výchovném ústavu v Řepích u Prahy jako vyšívačka a instruktorka ručních prací a přitom jsem se připravovala na zkoušky z náboženství. Po jejich složení jsem se stala, jak se tehdy říkalo "katechetkou" a získala oprávnění k vyučování náboženství. Tak už pak byla situace příznivější a já šla od r. 1938 učit do Prahy na různé školy (Břevnov, Smíchov, Střešovice) nejprve jen náboženství a později i tehdejší předmět "domácí nauky", nejdříve jako výpomocná učitelka, pak jako čekatelka a až počátkem roku 1944 jsem obdržela "definitívu".

Co Vás tedy - usazenou definitivně v Praze zaválo sem do severních Čech?
Byla to situace po válce, kdy se v pohraničních oblastech, bývalých Sudetech, nedostávalo všech odborných profesí včetně učitelů. A tak byla řada na nás, svobodných a já byla přeložena v listopadu 1945 na Českolipsko do Kravař jako učitelka domácích nauk. Mojí další profesí bylo stále náboženství, které jsem chodila vyučovat i do okolních obcí, například do Konojed, Blíževedel, Stvolínek a Heřmanic. Týdně jsem tak nachodila v každém počasí zhruba 90 km.

Kdy a jak jste se tedy dostala k nám do Lovosic ?
To bylo ale až v roce 1948, kdy tady bylo zapotřebí učitelů náboženství a já jsem byla přeložena 29. 2. 1948 z Kravař do Siřejovic. V našem okolí jsem vystřídala i obcházela četné školy - namátkou Třebívlice, Vrbičany, Koštice, Sulejovice, Vchynice, Černiv, Keblice a samozřejmě i Lovosice. To už ale bylo vyučování náboženství na školách výrazně potlačováno.

Tady se právě dostáváme k tomu, co jsme v úvodu záměrně zamlčeli. Vy jste se nikdy netajila svým křesťanským názorem a jako učitelka náboženství jste byla významnou obětí politických perzekucí v té době. Tento cejch Vás provázel potom řadu dalších let. Jak se to tedy tenkrát praktikovalo ?
Tak především - necítím se jako žádná oběť, byla to součást nejen mého života ale především života všech spoluobčanů. Všem, kteří mne vyhnali ze školy jsem už dávno odpustila a necítím žádnou zášť. Všechno to bylo vlastně velice jednoduché. Nejprve jsem byla namísto učitelky ustanovena pěstounkou a nakonec 30. 9. 1953 jsem byla ze školství vyhozena. Nebylo pak pro mne jednoduché získat zaměstnání - to se pak našlo v tehdejším podniku "Zemědělské zásobování a nákup", ale i tam se mne o dva roky později zbavili. Lze ale říci, že vysvobozením pro mne byla práce na poště, hlavně zásluhou tehdejšího vedoucího, který na mne nepohlížel jako na "poznamenanou" a nevyžadoval ode mne aktivity, které se neslučovaly s mým přesvědčením a svědomím. Tam jsem pak sloužila na předplatitelském úseku poštovní novinové služby až do odchodu do důchodu v roce 1973. I tady vzpomínám na svou vedoucí Jiřinu Šulcovou a na celý kolektiv, jak byli na mne všichni vlídní.

A co rok 1968 s obdobím jistého uvolnění ?
To období, jak víte, netrvalo dlouho. Pro mne ale bylo důležité tím, že jsem si prohloubila své znalosti katechetickým studiem na Theologické fakultě University Karlovy v Praze. Pak už jsem se vedle zaměstnání a hlavně v důchodu věnovala práci pro náš kostel, kde jsem po určitou dobu zastávala práci kostelníka. Zmiňuji se o tom proto, žes touto funkcí byl spojen i "znamenitý" plat za úklid a praní ve výši 150 Kč za měsíc.To bylo ovšem ještě za minulého režimu. Nynější kostelník František Šedivec žádnou odměnu nevyžadoval. Jeho víra je tak opravdová a hluboká, že je pro něj ctí když může sloužit Pánu Bohu veřejně.

Jak si žijete teď a co Vám v poslední době udělalo největší radost ?
Žiji si pokojně v hezkém bytě, mám velkou oporu ve svých sousedech Effenbergerových a Řezníčkových, dále pak u své neteře a synovce, které občas navštívím. Abych se přiznala, velkou radost mám z renovované koupelny, která teď odpovídá mým pohybovým možnostem. Ale i tato drobná radost už byla, jak jsem se doslechla, předmětem závisti. A závěrem svého povídání chci veřejně poděkovat všem mladým chlapcům i dívkám, jakož i každému kdo mi podal ochotně ruku při přechodu přes silnici. Vřelé díky.