| Lovosický dnešek 05/2001 | strana 6 | |
|
6. a 7. dubna 1990 se uskutečnily první skautské sliby na loučce v Oparenském údolí. Loučku jsme pojmenovali „slibová“ a do dnešních dnů ji používáme ku krátkodobému táboření a slavnostním slibům.
První střediskovou akcí byla dne 7. dubna pracovní brigáda na úklid větví z vykáceného lesa u Dvou lip. Účastnilo se 40 členů Junáka společně s několika ochránci přírody. Středisko se též účastňuje akce Klubu českých turistů - 30. dubna - Jarní putování kolem Lovoše.
S teplým jarem pokračují výpravy do přírody a 13. května prvně přenocují skauti a skautky na krásném místě pod Lipskou horou. Vlčata a světlušky prvně táboří 8. - 9. června v Opárenském údolí. Další táboření v údolí bylo celostřediskové a bylo přípravou na týdenní letní tábor.
Letním táborem vrcholí práce každého skautského oddílu. Na táboře se při práci a hrách zúročují znalosti a dovednosti dětí, které získávají během skautského roku v klubovnách a přírodě.
První tábor po „sametové“ revoluci v roce 1990 byl celostřediskový. Byl nazván „tábor setkání“ a uskutečnil se v posledním srpnovém týdnu v obci Teplá. Tábořilo 13 skautů, 18 skautek, 20 světlušek, 26 vlčat, 9 činovníků a 2 manželky s malými dětmi. Vedoucím tábora byl bratr Beran. Tábořiště včetně stanů a vybavení nám poskytla pionýrská organisace jedné lovosické školy a nacházelo se v areálu bývalého dětského domova (dnes hotel „Amadeus“). Na potoce Modla, který teče okolo tábořiště byl nepoužívaný bazén. Bazén skauti a skautky vyčistili a byl používán k vodním hrám. Koupat se chodilo i na koupaliště v Třebenicích. Na táboře se uskutečnil i první slib vlčat. Slib složilo 15 chlapců.
I když jen týdenní tábor, dokázali jsme, že výchovný program, skautské ideály i bez materiálního zázemí a tábornického vybavení je životaschopný. A skauting dokáže svým programem a ideály oslovit mládež i v naší konzumní společnosti.
Letním táborem končí jedn skautský rok a měsícem září začíná nový skautský rok, jehož vyvrcholením je další letní tábor, a tak bychom mohli pokračovat ve vyprávění až do dnešních dní. A to by již nebylo o historii, ale o současnosti.
Povídání o historii skautingu v našem městě skončilo, ale činnost členů skautského střediska pokračuje. Díky Městskému úřadu máme dvě krásné klubovny se sociálním zázemím a dnešním vůdcem střediska je bratr Kočí. Středisko má jeden smíšený oddíl skautů a skautek - „Šipka“, jednu smečku vlčat, jeden roj světlušek a jeden oddíl oldskautů.
Skauting má nesporný podíl na výchově naší mládeže a poděkování za nezištnou práci patří všem činovníkům v čele s vůdcem střediska. Náčelnictvo Junáka udělilo br. Kočímu a dalším šesti lovosickým činovníkům „Junáckou medaili díků“ za práci s mládeží. Poděkování patří i všem příznivcům Junáka za jakoukoliv podporu a pomoc lovosickému středisku.
Mirek
Po reálce, kterou vystudoval v městečku Loket, studoval na technice ve Vídni a v Praze. V roce 1871 založil u Roztok první českou výrobnu ledku vápenatého. Pro Lovosice je ale nejdůležitější, že v r. 1904 zahájil ve městě výrobu superfosfátu a kyseliny sírové.
Český lékař, zakladatel československé antropologie a sám antropolog světového věhlasu, později i rektor Univerzity Karlovy v Praze, působil také v Lovosicích. Do obecné školy chodil v Litoměřicích, po absolvování gymnázia v Praze se věnoval studiu medicíny na Karlově univerzitě. Po promoci v r. 1887 se usadil v Lovosicích, kde působil jako panský a praktický lékař. Zde se po roce oženil s Marií Stránskou, dcerou mělnického občana. V Lovosicích se manželům Matiegkovým narodilo jejich jediné dítě, dcera Ludmila. Od r. 1892 žili Matiegkovi trvale v Praze.
I za krátkou dobu svého působení v Lovosicích se zapojil do veřejného života - byl předsedou okrsku Národní jednoty severočeské na Lovosicku. Ve dvacátých letech prováděl na Roudnicku a Mělnicku archeologické, antropologické a demografické práce. S naším krajem se dostal do styku ještě při významné události v r. 1938, kdy byly exhumovány ostatky Karla Hynka Máchy, které byly podrobeny antropologickému zkoumání. To provedl univerzitní profesor Jindřich Matiegka.
založil v r. 1906 v Lovosicích odborovou organizaci lučebníků a Všeobecný spolek dělnický Duch času, pod jehož hlavičkou se rozvíjelo ochotnické divadlo, které se provozovalo v labské restauraci U přívozu a v Českém domě. František Veiner nejen přednášel na dělnických schůzích, ale také hrál, režíroval, maloval kulisy. Za I. světové války byl spolek Duch času pod zostřeným dozorem úřadů, ale to už byl František Veiner těžce nemocen. Dne 28.4.1916 podlehl tuberkulóze.
Jeho památka však zůstala živá a dne 1.5.1925 odhalil sociálně demokratický senátor Karel Folber, tajemník sdružení československých spolků v zahraničí, jeho pomník na lovosickém hřbitově.
byl významný rakouský orientalista, od r. 1896 docent, od r. 1904 profesor vídeňské univerzity.
V Lovosicích, jako v každé severočeské obci, žije obyvatelstvo nejen ze všech koutů naší republiky, ale i mnoho potomků Čechů, kteří v minulém století odešli do různých zemí za prací. Jedním z nich je i pan František Hruza, rodák z rumunské obce Svatá Helena, kerou v 19 století založili v tehdejších Dolních Uhrách přištěhovalci z Čech, kteří sem přišli kácet zdejší lesy.
Pan Hruza napsal o svém mládí a o životě, zvycích a těžké práci svých krajanů vzpomínkovou knihu Ze Svaté Heleny do Čech. Rumunským Čechům se v sice krásném, ale krutém přírodním prostředí (dlouhé zimy, nedostatek vody), žilo krušně, zůstali však pracovití a udrželi si řeč, zvyky a oděv z českého prostředí. Na starou vlast vzpomínali s láskou, a když je po druhé světové válce zavolala domů, mnoho z nich se vrátilo. Pan Hruza přišel do Čech se sestrou Baruškou jako mladý chlapec, vyučil se, pracoval na přehradě ve Slapech a Flájích, až konečně zakotvil v roce 1958 v Lovosicích, kde se oženil; jeho paní pochází z Ukrajiny. Rodiče a sourozenci Karel, Marie a Amálka zůstali v Rumunsku.
Kniha Ze Svaté Heleny do Čech vyšla v nakladatelství A - ALEF Ostrava v r. 1995.
Mnoho slavných lidí se v Lovosicích narodilo, žilo a umřelo. Daly by se jich jmenovat desítky, možná sta. Prý v Lovosicích ke sklonku svého života pobýval i Jaromír Vomáčka, tvůrce nesmrtelné písně „Jdi domů, Ivane..." a nalezli by se asi i další. A i ti, jejichž jména nejsou na plakátech, ani se o nich nepíše v novinách a nemluví v televizi, mohou být také osobnostmi. Máme ve městě mnoho pracovitých a poctivých lidí, kteří by si také zasloužili vlastní medailon - osud každého člověka je něčím zvláštní a zajímavý, ale není to možné. Všem dobrým lovosickým občanům alespoň přeji mnoho štěstí v jejich dalším životě.
E.H.
| Lovosický dnešek 05/2001 | strana 6 |
|
|
