Výtvarní umělci z našeho okolí

Další z fotografií pana Slavíka nás zve na předjarní výlet na Milešovku a nabízí pohled z vrchu Ostrý

Re

Noční služby

Vždy jsem se jich bál. Jako začátečník méně, protože když člověk v lékařské praxi začíná, nemá ani ponětí o tom, co zlého může na noční službě potkat. Když lékař coby kmet končí, je už tak zkušený, že když k němu přijde pacient s „ucbadým dosem”, listuje ve své paměti, co všechno se za tou rýmou může skrývat. Neboť jenom medici ve vyšších semestrech nebo staří profesoři vnitřního lékařství sypali z rukávu diagnózy, jakmile pacient vešel do dveří. Pokud lékař není právě miláčkem štěstěny (to jsem nikdy nebyl), setká se na noční službě s bezvědomím bez anamnézy (t.j. bez jakýchkoli údajů), srážkou vlaků a agresivní opilcem. Zlo přichází hlavně v noci a lékař je pochopitelně volán na pomoc.

Noční služba, to byla pěkná zátěž. Lékař končil pracovní den v sedmnáct hodin a v té době už měl být na službě. Služba končila v sedm hodin dalšího dne, a to už měl být lékař zase ve své ordinaci. Za noční službu, které se říkalo pohotovostní (některá se vydařila tak, že si lékař ani minutu neodpočinul) byl honorován obnosem jedna Kč sedmdesátpět haléřů. Ale to už je dávno. Vylepšit si nevelký plat tím, že by jeden převzal služby kolegů (ti by byli velmi rádi), to bylo velmi problematické. Byly služby, kdy od půlnoci do rána byl klid. Ale to se stalo jen vzácně. Doba služby je doba napjatého očekávání. Když se člověku podaří usnout, je to spánek velice lehký. A podivný. Stalo se mi nejednou, že mi sestra klepala na dveře, že mám jet na návštěvu. Svléknu plášť, beru na sebe zimník, boty, brašnu do ruky - otevřu dveře a tam stojí sestra, že prý mám jet na návštěvu a jak to, že tu už stojím s brašnou v ruce. Ne, není tu podruhé, telefonovali před několika vteřinami. To první buzení, to byl velmi živý sen. Teprve to druhé byla realita. Kolegové i sestry shodně udávají, že se to stává. Snad za mezních okolností se člověku vracejí atavistické schopnosti pohřbené civilizací - nevím.

Ale stává se také, že sestra klepe na dveře, že přišel pacient. Natáhnu si plášť, obuji se, přičísnu si vlasy a jdu do ordinace. A tu sestra klepe na dveře a pane doktore, co je s váma, pacient čeká. A já ležím na lůžku a probírám se ze spaní. To všechno předtím se mi prostě zdálo. To utýrané Ego brání svůj zasloužený odpočinek: buď klidný, už jsi v akci, všechno je vpořádku.

Připomíná to různé paranormální jevy. Rozhodně ty stavy excesivní únavy z dlouhého bdění a vtíravých obav by stály za podrobný vědecký rozbor.

Dovolte mi ukončit ten výlet do nevysvětlitelna a vrátit se do nevábné reality nočních služeb. Tedy pohotovostních služeb. Pokud laskavý čtenář není aktivně zapojen do aktivit tohoto druhu, může v nich nalézt občas něco humorného.

Stalo se, že jsem se na návštěvách při službě propracoval asi tak do poloviny dlouhatánského seznamu. Bylo asi tak devět hodin večer. Jako obvykle vejdu a sháním se po pacientovi. Manželka volala už odpoledne, říká nevrle otylý padesátník. No a když se vás nemohla dočkat, tak šla do kina. Vás si tak poslat pro smrt.

Byl jsem od rána na nohou a na večeři nezbyl čas. Být mladší, asi bych se rozčiloval. Ale to už jsem tehdy měl hodně zkušeností. Jen mně napadlo, že otec chtěl, abych šel studovat práva.

Je zima, večer, ordinace prázdná. Asi proto, že ulice se proměnily v kluziště, ke zlomeninám budou volat později. Náhodou jsem se podíval z okna a vidím, jak u protějšího chodníku s velkými obtížemi přistává auto. Vystoupí muž, udělá pár komických pohybů a leží. A současně vidím, jak z vrat naší pohotovosti vystartoval esenbáček, který se tam zřejmě schoval před nepohodou.

(Dokončení na str. 7.)