Obřická hora Znám kopec jemuž pustili žilou. Jak voják, jenž navrátil se z války bez nohou a rukou… …jen hlava ční mu z ramen pokleslých a ta vzpomíná, že byla kdysi vrcholem muže. Ten voják podlehl v nerovném boji s buldozery, bagry, dynamitem a lidmi…

Za to může Míša

Už je tu zase to pitomý jaro, konstatuje v jedné své písni Ivan Mládek, ptáci řvou a kytky smrdí - pokračuje ve stejném duchu dál. Sám jistě cítí jaro jinak a jenom paroduje škarohlídy. Třeba to ve skutečnosti cítí jako já : čím jsem starší, tím větší mám radost, když začnou stromy obrážet novým, svěžím listím, trávníky shodí zimní našedlou barvu a osvěží se bílými skvrnkami sedmikrásek a žlutými terčíky pampelišek, na zahrádce povytahuji očima ze země první fousky mrkvové nati, celerové nati podobné listy libečku a děložní lístky okurek. Je to čas, kdy se ráno probouzím a ze stromů před mými okny se ozývá hlahol ptačích hrdel. Ptáci řvou... Zaplať Pán Bůh, mají odkud. Když jsem se v pětašedesátém roce přistěhoval do Sadů Pionýrů, měli jsme pod okny jenom holý a nepříliš pěkný trávník, v němž ještě zůstaly hluboké rýhy po stavebních strojích. Nebylo divu. Na tomto místě až do konce padesátých, či začátku šedesátých let, stál mlýn, nebo chcete-li statek; sýpky a provozní budovy se zdmi až dva metry tlustými byly jistě z minulého století. Na místě zbouraného mlýna na začátku šedesátých let vyrostlo sídliště se s více jak dvěma sty šedesáti byty. Na pohled neutěšenou ulici oživovaly jen stromy, rostoucí na protější straně ulice podél chodníku u zdí olejny. Ty jsou dnes už bohužel - historií….

Jednou za mnou přišel pan Havrilča, přesněji Michal Havrilča, zda-li bych mu nepůjčil sekáč na kámen. Sázel tehdy stromky, takové proutky na konci s několika knírky kořenů. Narazil totiž při kopání jam, do nichž stromky sázel, právě před naším domem, na jednu z těch tlustých zdí. Půjčil jsem mu sekáč, neboli majzlík, který mi ale za chvíli s poděkováním vrátil řka, že s takovým šimrátkem by to dělal do penze. Sehnal potom pořádný sochor a práci dodělal. Skoro všechny stromy na naší »panelákové« straně ulice vysázel právě on. Vysázel, zaléval. Přitom sám bydlí na zcela jiné straně sídliště, než jsou jím vysazené stromy.

Vzpomínám na to vždy nejen na jaře, když svítí krásnou zelení mladé listy, když kvetou sakury a plané třešně, nebo když z těch sakur máme na trávnících, chodnících a na krajích vozovky »Boží tělo«, koberec z opadaných okvětních lístků ... Stromy jsou už více než dvacetileté, mohutné a krásné. Smrky, modříny, javory, plané třešně, sakury a břízy. Jsem Míšovi vděčen za tuto práci, i když za ni třeba dostal pár haléřů od tehdejšího Národního výboru. Jsem mu vděčen, a to i přesto, že ptáci, kteří zpívají do mých probouzení, každoročně při »sklizni« planých třešní několik dní »značkují« naše auta, stojící pod stromy jím zasázenými.

Vždycky vzpomenu, že za to mé poptákované auto vlastně může Míša... Teď jen doufám, že na ty jím vysázené stromy se nevyspí nějaký chytrák, který rozhodl o vykácení sakur na opačné straně ulice.