Vůně terpentýnu Odpoledne u Mistra Hory

Hora! zaznělo v telefonu, dobrý den. Dohoda o návštěvě byla dílem minuty. Krátké poučení o cestě a pak čtyři dny čekání. Na dvoře nás v pondělí vítá starý jezevčík, kterému se naše návštěva moc nelíbí, ale nesníží se ke kousání jen poštěkává, aby si nás všimla paní. Ta se objevila ve dveřích a poslala nás: Jděte za dědou do atelieru ! a ukázala na malý domek na konci zahrady.

Zaklepu na dveře. Zevnitř se ozve : je otevřeno ! Vstupujeme do místnosti vyplněné obrazy, náčrtky, studiemi, knihami, barvami, štětci, špachtlemi a zase obrazy. Na dominantní vůni terpentýnu si zvykáme velmi rychle - nakonec pro mne je to jedna z nejhezčích vůní. Mistr nás usadil a už během procesu usazování začíná vyprávět. Přes svých osmaosmdesát let, na něž nevypadá, je živý a svěží jak tělesně, tak duševně. Ostatně jsme ani nic jiného nečekali. První část vyprávění je o barvách. Dozvídáme se věci. Mistr nám, chemikům, udělal o barvách takovou chemickou přednášku, že jsme ani nepípli. Přitom nám oči jezdí po stovkách knih ale jakých knih ! Nejméně dvoustovka monografií našich i světových malířů, pojednání o všech možných malířských a grafických směrech, katalogy světových i našich galerií a knihy jim blízké a podobné. Malý, ale perfektní malířský ráj…

Připravené otázky jsem nepoložil. Mistr vypráví spontánně a vlastně na všechny ty mé připravené otázky odpovídá, aniž je slyšel. Narodil se v listopadu 1913 ve Vosí na Klatovsku. Dovídáme se, že maluje od svých dvou let. Nikdo ho malovat nenutil, ale ani neučil - to asi vrozené schopnosti pozorovat a pozorované zaznamenat byly tou hlavní startovací i hnací silou. Jako školák maluje podle Alše a Lady. Jednou při kreslení čelní stěny třídy, prakticky složené ze samých obdélníků oživuje kresbu a vkresluje do obdélníků tvořených rámy obrazů portréty Masaryka a Komenského. Učitelka se nezlobí… K vážnější tvorbě se dostává už před vojnou, během studií na učitelském ústavě v Plzni. Klíčovým momentem tvorby bylo shlédnutí výstavy moderního umění v Brně v roce 1928. Po skončení studia je rok nezaměstnaný. Je to ovšem rok, kdy stále maluje. Maluje zátiší, figury, maluje plakáty místním Sokolům, zdarma - jen za vstup do kina. Jsou to všechno pastely jako nejdostupnější technika pro mladého umělce bez prostředků. Ve čtyřiatřicátém nastupuje ve škole v Úpohlavech na svou první „štaci“. V roce 1936 dvakrát vystavuje své obrazy v pražském Mánesu. Pak ještě učí v Chrášťanech, ale od roku 1940 již nastupuje v třebenické škole a stěhuje se do domku, v němž žije dodnes. Jen atelier, který měl původně v podkroví, se stěhuje v roce 1966 do právě postaveného domku na zahradě, v němž jsme ho navštívili. Maluje krajiny, zátiší, kytice, ale nejvíce inklinuje k figuře a jejímu kubistickému pojetí s jistými surrealistickými znaky.

Pak přišla válka. Nemá vlastně do té doby odborné výtvarné vzdělání a nahrazuje ho ve válečných letech konzultacemi u Vincenta Beneše, našeho známého spoluzakladatele kubismu. Tento umělec byl jedním z členů skupiny českých výtvarných pedagogů, kteří po uzavření českých vysokých škol vyučovali v tzv. Škole výtvarných umění, jejímž jakýmsi šéfem byl profesor Sychra. Tato škola měla sice náplň Akademie, ale neměla statut vysoké školy. Pracovat se ve válce dalo jen velmi těžko, kromě jiných překážek nebylo dost barev, vyráběl si je - jako i mnozí jiní - sám, ale tvrdí, že to byla užitečná škola. Po válce už bylo veseleji a volněji. Okolo roku 1950 opouští své figurální práce a věnuje se postupně skoro výhradně krajině Českého středohoří, která je podle něj velice inspirativní a nabízí skoro nekonečné možnosti tvůrčího zpracování krajinných partií. Absolvuje řadu výstav samostatných : jeho díla postupně objevuje Praha, Roudnice, Plzeň, Litoměřice, Most, Ústí nad Labem, Klatovy. Desítek výstav se zúčastňuje s dalšími malíři i sochaři Svazu výtvarných umělců. Jeho obrazy zdomácní v galeriích a společenských prostorách po celé republice i v zahraničí. Namátkou: nejen Okresní galerie v Litoměřicích a ve všech sousedních okresech, ale i v Brně, Ostravě, Klatovech, Kašperských Horách, Liberci, Plzni a mnoha dalších. V zahraničí najdete Horovy obrazy v Německu, v USA, Mexiku, Švýcarsku, Italii. Na německém západě je asi většina jeho děl, která překročila státní hranici.

Pak ale přichází pohroma : v pětasedmdesátém, po deváté operaci sítnice, oslepl na levé oko a navíc zanedlouho pravé oko napadá druhotný šedý zákal. Následuje inplantace umělé oční čočky. S výjimkou pobytu v nemocnici však stále maluje. Zlepší se mu sice časem vidění na krátkou vzdálenost, ale s malbou krajiny v plenéru je konec. Po celé té oční anabázi se v roce 1984 vrací převážně k figurální tvorbě : náměty, které má v nákresech a studiích od roku 1932 zpracovává do olejů, nebo přepracovává mnohé v minulosti namalované krajiny, které už po letech vidí poučeným pohledem. Přece jen jsem si neodpustil jednu otázku : Mistře, víte alespoň přibližně, kolik prací jste vytvořil za těch více jak sedmdesát let ? Pousmál se a povídá : no, mám tu sice někde jakýsi katalog, ale ani v tom není všechno. Ze začátku jsem na nějaké soustavné sledování neměl ani čas, ani chuť. Počet obrazů, akvarelů, kreseb, grafik (dřevoryty, linoryty, exlibris), studií a drobných děl jde do tisíců… To mne netrápí. Mne teď nezajímá to, kolik jsem udělal dosud, jako to, kolik práce budu moci ještě udělat, protože čím víc pracuji, tím více se mi vynořuje možných témat, námětů, projektů. Potřeboval bych žít aspoň do sto dvaceti let, abych vše, co mám v plánu, stačil udělat… A není to planá řeč. Pochopí to každý, když uvidí atelier se stovkami prací a dva velké depozitáře plné obrazů, které se ještě nevydaly do světa. Ale to přijde… Teď například - ho čeká příprava výstavy k jeho devadesátým narozeninám v roce 2003, kterou chce uspořádat Okresní galerie v Litoměřicích. Strávili jsme v zahradním atelieru dvě a půl hodiny. Utekly jako voda a kdyby nás o tom vlastní hodinky nepřesvědčily, nevěřili bychom tomu. Pochopili jsme : bylo to tím, že nám o svém milovaném tématu vyprávěl malíř, který zasvětil život práci - a za nímž ta práce je vidět. Je moderní a přesto srozumitelný, devátý křížek na krku a přesto plný chuti do dalších experimentů i seriozních projektů, plný plánů do budoucna v letech, v nichž většina lidí účtuje se životem a čeká… Rozloučili jsme se neradi, ale s malou výčitkou svědomí, že za dobu, kterou nám věnoval, mohl uskutečnit kousek ze svých plánů. Přesto nás pozval na další návštěvu a my slíbili, že přijedeme. Loučíme se s malířem i s vůní terpentýnu…

Milý Mistře Horo ! Z celého srdce vám přejeme ještě tolik let, abyste stačil udělat všecko, co ještě máte v plánu.

Čampulka