Pro některé z vás to bude zpráva Jobova, ale věříme, že pochopíte důvody , které nás vedou k tomu, že rušíme odměny za vyluštěné tajenky křížovek. Řešení docházelo stále méně a dokonce se stalo, že nepřišlo žádné. Takže od tohoto čísla včetně: budete-li zvědavi na tajenku, můžete ji vyluštit, aniž byste potom měli starost s dopisním papírem, obálkou, známkou a cestou k poštovní schránce. Ušetřené peníze ovšem nepropadnou redakci, ani nikomu jinému : budou použity na jiné druhy čtenářských aktivit a v tomto čísle už vyhlašujeme první soutěž, které se může zúčastnit každý čtenář, který udrží tužku a souvislou myšlenku…

Komu, kam, kdy, co…

Se změnami se roztrhl pytel. A tak všem, kteří jsou na to vybaveni oznamujeme, že lze předávat redakci Lovosického dneška veškeré podklady, texty i obrázky, na disketě, nebo je lze poslat e-mailem. Usnadníte práci sobě a samozřejmě i nám…

Ostatní písemné příspěvky lze jako dosud předat pracovníkům Kulturního střediska LOVOŠ, v zakázkové kanceláři tiskárny Helioprint ve Školní ulici, nebo mně osobně. Pokud byste se rozhodli posílat příspěvky poštou, tak, prosím, Kulturnímu středisku LOVOŠ.

Pokud máte námět, o němž se domníváte, že by byl vhodný pro naše noviny a sami ho z jakéhokoli důvodu nemůžete zpracovat, zavolejte KS Lovoš a zanechte kontakt, kde vás lze zastihnout, případně námět, o jehož zpracování se pak dohodneme osobně.

Přitom všem nezapomeňte, prosím, že uzávěrka je k desátému dni v měsíci…

Kolik jich je ?

Věžní hodiny. Taková obyčejná věc. Obyčejná, protože každodenní, vnímaná jen v nočním tichu, když se nám nedaří usnout tak rychle, jak bychom chtěli. Hlas zvonů věžních hodin lovosického kostela mne provázel na prvních večerních schůzkách s dívkou a zvěstoval, jak se mi čas »na rande« krátí…Neslyšel jsem ho ve spánku, ač jsem jeden čas bydlil snad dvacet metrů od nich, v internátu průmyslovky, tehdy v bývalém hotelu »U Anděla«. Byl jsem šestnáctiletý, spánek jsem měl, jako kdybych nikdy nic neprovedl…

Hodiny tlukou jednou ve čtvrt, dvakrát v půl, třikrát ve tři čtvrti a čtyřikrát v celou. Navíc v celou hodinu ještě zazní tolik úderů druhého zvonu, kolik je právě hodin. Napadlo vás někdy, kolika údery celkem že to ty oba zvony za celý den zazní?

Až to spočítáte, ani věřit se vám nebude chtít…

S lucernou ve dne…

abys hledal někoho, kdo by s námi pomáhal na svět našim a vašim novinám. Odchod pana inženýra Hrdiny není jediným odchodem. Po létech dobré práce končí své působení v redakční radě také pan Mirek Nesvarba. I on si zasluhuje za dlouholetou práci pochvalu a dík. A to je teď už na mně : děkuji ti, Mirku, za práci pro lovosický tisk a doufám, že i když už nebudeš redaktorem, zůstaneš přispěvatelem.

Pro jiné povinnosti potichu přestala pracovat členka redakční rady, paní Berková. Už před nějakým časem nás opustil navždy ing. Kučera, výborný autor. Přestali pracovat i mnozí jiní… Kdysi jsme začali ve dvanácti lidech, pár lidí se za více, jak deset let vystřídalo, ale nyní ouha ! zbyli jsme čtyři. A to je počet, v němž se dobré noviny už dlouho dělat nedají. Zvu všechny, kteří by měli chuť sem tam něco udělat pro ostatní lovosičáky (a za nedlouho i pro obyvatele okolních obcí), aby si našli cestu mezi nás. Je to dost prosté : jsou telefony, jsou schody, jsou cesty a po nich se dostanete do Kulturního střediska v Lovoši. Pan Šanda, nebo paní Mejsnarová už si budou vědět rady…abys hledal někoho, kdo by s námi pomáhal na svět našim a vašim novinám. Odchod pana inženýra Hrdiny není jediným odchodem. Po létech dobré práce končí své působení v redakční radě také pan Mirek Nesvarba. I on si zasluhuje za dlouholetou práci pochvalu a dík. A to je teď už na mně : děkuji ti, Mirku, za práci pro lovosický tisk a doufám, že i když už nebudeš redaktorem, zůstaneš přispěvatelem.

Zámek v kraji Děčanů

Původně slovanské hradiště Děčanů, později kastelánský hrad, postavený k ochraně vodní cesty, je poprvé připomínán k r. 1128, kdy zde kníže Soběslav I. věznil a oslepil kněžice Boleslava. V 16. století byl hrad přestavěn na renesanční zámek, v 17. století byl barokně rozšířen, ale funkci pevnosti neztratil. K poslední přestavbě došlo koncem 18. století, při níž byl zámek doplněn o vysokou štíhlou věž. V této poslední barokní úpravě vznikla i terasovitá Růžová zahrada, která se rozkládá podél jedné strany tzv. Dlouhé jízdy vedoucí k hlavní zámecké bráně. Od její sally terreny s freskami G. Bragaglia vede terasa k vyvýšenému dominantnímu glorietu. V létě se tu konají večerní koncerty.

Sídlo vévodí labskému údolí z padesát metrů vysokého skalního ostrohu a je z něho překrásný výhled na město. Pod zámeckou skalou byla založena na břehu řeky Labe druhá rozsáhlá zahrada, ve které byla v r. 1831 postavena řetězová lávka - první řetězová konstrukce mostní stavby v Čechách, unikátní technická památka. V dolní zahradě vypěstoval zámecký zahradník František Jost proslulou sbírku orchidejí, v níž roku 1852 vykvetla poprvé na evropské půdě Victoria regia. Zámek byl dlouho nepřístupný, po okupaci v r. 1968 zde byla posádka Sovětské armády a po jejím odchodu byl několik let opravován.

Děčínský zámek se stal svého času významným kulturním střediskem se zámeckým divadlem a slavnou thunovskou knihovnou - zajížděli sem František Palacký, Josef Dobrovský, Josef Mánes a roku 1835 tady pobýval Fryderyk Chopin (zde složil Děčínský valčík). V roce 1832 se tu narodil dr. Miroslav Tyrš. Zámek sloužil jako šlechtické sídlo až do r. 1932, kdy jej Thunové prodali státu. V současnosti je v rezidenci umístěna i výstava sbírky loutek Milana Knižáka.

V Děčíně samém je ještě krásný zoopark, muzeum s řadou vodních modelů a památek na vývoj plavby po Labi a za shlédnutí stojí také domy s renesančními portály kolem náměstí a pozdně gotický kamenný most přes řeku Ploučnici. Návštěva města znamená v každé roční době pěkný rodinný výlet.

E. H.

Kulturní středisko Lovoš a Lovosický dnešek vyhlašuje

Soutěž o nejlepší povídku,

jejímž hlavním tématem bude město Lovosice, podniky a lidé v něm. Povídka by měla mít rozsah asi jedné strany psané strojem, nebo tiskárnou počitače, rukopisné texty do dvou stran rozsahu. Z došlých příspěvků bude vybírat tříčlenná porota: nejlepší tři povídky budou postupně otištěny a autoři, krom normálního honoráře za otištění, budou odměněni peněžitou premií (samozřejmě ve výši, kterou připouští naše finanční možnosti). Uzávěrka soutěže je 15.2.2002.

Příkladem, ale nikoli návodem, může být tato povídka, ovšemže nesoutěžní :

Lovoš versus Lomničák aneb Z vody na hory

Lovoš všichni znáte: sopečný kužel nad Lovosicemi neznají jen lovosičtí a okoliční. Lomničák v tomto případě není obyvatel Lomnice nad Popelkou, ani Tatranské Lomnice, i když to už je mnohem blíž tomu, o čem chci psát. Ptáte se, v čem by mohl Lovoš se svými pětistysedmdesáti metry soutěžit s Lomnickým Štítem s jeho dvěma tisíci šestisty třicetičtyřmi metry ? Zdálo by se že ničím. Čím může konkurovat čtyřdráhový pětadvacetimetrový lovosický krytý plavecký bazén s krytou osmidrahovou padesátkou, v hale samé dřevo a sklo, navíc se saunou, restaurací, holičem, kadeřníkem, solariem, hernou, barem a já nevím čím ještě ? Těžko něčím - a přesto je tady něco společného, něco, co tyto nesrovnatelnosti řadí do stejné kategorie. Uvědomil jsem si to v okamžiku - ale to se musím ještě kousek vrátit...

V Tatrách jsem byl celkem pětkrát. Naposledy ještě před sametovkou, na takovém ozdravném pobytu, který byl jakoby vymyšlen pro obyvatele nezdravých severních Čech. Kromě denních výletů a hlavně výšlapů po hřebenech a na turisticky atraktivní místa jsme měli v pobytu též zaplaceny čtyři hodinové návštěvy právě v takovém bazénu, jaký jsem popsal. Byl v komplexu hotelu Odborář, v němž naštěstí nic tuto instituci nepřipomínalo. Již jsem se zmínil o hale, v níž byl bazén : samé dřevo a sklo... Podstatnou částí toho skla bylo obrovské, přes celou jednu čelní stěnu sahající okno, jímž jsme mohli při plavání sledovat překrásné tatranské panorama s dominantně předsunutým Lomnickým štítem. Čtyřikrát jsem se nemohl vynadívat. Pak přišly všední dny a obraz tak krásný byl poněkud překryt všedními starostmi - a že jich bylo.

Pak jsem v rámci vlastního ozdravného procesu začal navštěvovat lovosický bazén. Není tak krásný, ani tak velký, ani tak vybavený, jako ten v Odboráři, ale má jednu vše nahrazující výhodu : mohu v něm být během snad deseti minut od chvíle, kdy po něm zatoužím. Na velký a krásný si vzpomenu vždy, když vyhlédnu oknem a za okny se mi otevírá pohled na panorama Českého Středohoří s dominantně předsunutým Lovošem....Uvědomil jsem si tu podobnost i to, že takovou raritu, jako Tatranská Lomnica a Lovosice jen tak nějaké jiné město nemá.

Pro mne z toho vyplývá jedno ponaučení : Vnímej krásu všude, raduj se z krásy i doma...