Výtvarní umělci z našeho okolí

Fotografie pana Slavíka nás zve do pomalu se prohřívajících vod píšťanského jezera.

- Re -

„Červená“ revoluce

Pod slovem revoluce myslí se obyčejně revoluce politická. Málokdo ale ví o červené revoluci, která u nás proběhla ve zcela jiné oblasti. Byla to změna, která se odehrála kolem r. 1850 a to v oblasti ženského oblékání, krojů. Tato se týkala oblasti paní Módy a týkala se ozdoby ženské hlavy.

Od středověku nosily ženy a dívky na hlavě t.zv. „šatku“, bílý pruh látky, asi 3m dlouhý a na koncích vyšívaný. Zachovala se ještě v šatkách lanžhotských a horňáckých. Dívky i ženy si je vyšívaly samy, stařenky si je braly s sebou do hrobu - proto se jich také tak málo zachovalo. A továrny a dílny zahájily boj i na tomto poli. V České Lípě začali tisknout bílé šátky t.zv. „Lipské“, které se velmi rozšířily, barvířské dílny dělaly šatky barvenické tmavomodré se žlutým vzorkem. Ale nebylo to ono - bílé šátky byly odsunuty na všední den, modré nosily už jen stařenky.

A pak se objevil šátek červený, který nazvaly „Turečákem“, také „turáněm“, - snad proto, že připomínal turecké prapory zbarvené lidskou krví. A odkud přišly? Od sousedů, z Rakouska!

Na nejzápadnějším cípu Rakouska, ve Vorarlbergu, těsně na švýcarských hranicích, leží městečko Feldkirch. Tam byla dílna či továrna Carl Canahl (nebo Ganahl) Cie a tato výrobna začala červené, potištěné šátky chrlit, snad na objednávku z Turecka, ale tyto šátky zůstaly na skladě. Kde pro toto zboží najít zákaznice? V Rakousku samém neuspěli, ani v Čechách, ani v Maďarsku. Jen na Moravě o ně projevili zájem a to ještě ne všude. Podluží, Valašsko projevilo nezájem, zato Slovácko a Haná začalo zvolna tyto šátky kupovat, nejprve na loktuše pro jejich velikost (1,35x1,35 m), později jako ozdobu hlavy. Slovácko se celkem dlouho bránilo jejich používání, hlavně té červené barvě ke kroji. Snad nějaká růžička, pentlička, ale pokrývka hlavy? Posléze „turečák“ slavně vítězil! Marně národopisci oplakávali starodávné, jednobarevné šátky, dokonce javornický kněz zakázal v „turečáku“ vstup do kostela i starostové proti nim brojili, ale lavinu jejich „módnosti“ už nikdo nezastavil. V každé vesnici, každé farnosti si ženy začaly vázat šátky podle svého vkusu a své fantazie a té se meze nekladly.

Výsledek vidíme v nádherných obrázcích malíře Joži Úprky, jehož obrazy sklízely triumfy na výstavách v Londýně, Paříži i jinde, hlavně díky těm ohnivým plamenům „turečáků“. Že to až pobuřovalo pražské kritiky, zvyklé v tu dobu na pastelové mdlé tóny - to už je jiná otázka. Úprka chtěl zachytit všechny způsoby vázání, vydal „Vázání šátků“, ale všechny popsat už nestihl. Snad se časem najde někdo - např. filmař - který zachytí a tím uchová všechny druhy a způsoby těchto zvláštních druhů vázání, dokud ještě žije několik málo starších žen, které tyto vazby znají a ovládají, aby byly zachovány pro příští generace. Či nějaká rakouská společnost se této záležitosti ujme, když právě od nich před 150 lety tato novota přišla!

Li

24. června - svátek sv. Jana Křtitele, starý letní slunovrat

Poslední roky vídáme, jak na Lovoši svítí svatojánský oheň. V černé tmě letní noci je to uchvacující podívaná. Předpokládám, že to tak bude i letos: a protože 24. červen je zasvěcen bohyni štěstí Fortuně a je to také oficiální den letního slunovratu, přeju Vám všem šťastné a slunečné léto!

Vlasta Tinková