Jak dál?

„2. června roku 455 vtrhli do Říma Vandalové, východogermánský kmen, který se v době stěhování národů usídlil od roku 409 v Hispánii, dnešním Španělsku. Papež Lev I. Veliký byl asi i velikým diplomatem, když se s nimi dohodl, že nebudou vraždit a ubližovat občanům, pouze loupit a krást, což Vandalové činili asi 14 dní. Vandalismus se od té doby stal synonymem pro ničení.”

To je citace úvodu k článku „O slušnosti a vandalismu” , který byl uveřejněn pod značkou E.H. v  Lovosickém dnešku v červnu 1995.

S vandalismem se setkáváme denně na každém kroku. Někdy jde o projevy méně závažné, ale i přesto nás zamrzí třeba poničené a vytrhané květiny, pošlapané záhony. Horší jsou již závažné projevy této nedbalé lidské činnosti, kdy hodnoty skutečné i historické se pohybují ve vysokých číslech. Pokud pachatel je vypátrán, cítíme určité uspokojení, že původce bude potrestán. Zklamáním je a to bývá častěji, že pachatel zůstává neznámý, nebo pro nízký věk ho nelze trestat. U nezletilců a mladistvých má velký význam výchova v rodině i ve společnosti a to bývá často kamenem úrazu. Rodiče na ně většinou nemají čas a společnost rodinnou výchovu nikdy nemůže plně nahradit.

Znala jsem jeden manželský pár, oba byli vysokoškoláci. Když přišlo na svět první dítě, rozhodli se, že ho budou vychovávat po americkém způsobu. To znamenalo, že mu dají ve všem naprostou volnost. Nic mu nebudou zakazovat a v ničem usměrňovat. A dítě svou naprostou svobodu brzy pochopilo. Ničilo hračky a s přibývajícím rozoumkem a sílou všechno, co mu přišlo do ručiček. Nejraději hospodařilo v lednici, to byl učiněný ráj pro jeho aktivitu. Na zemi rozlité šťávy, rozšlapaná vajíčka a jogurty, prostě vše, co se v lednici našlo. Maminka uklízela a uklízela a tatínek mlčky kouřil čibuk a přihlížel té spoušti. Pak přišlo druhé dítě a od amerického způsobu výchovy se hned upustilo. Jak se všechno v rodině dál vyvíjelo nevím, ale pevně doufám, že všichni přišli včas k rozumu a že z prvního dítěte nevyrostl vandal takového formátu, o jakých dnes tak často slyšíme.

Nevím, zda rodiče někdy vůbec uhradí škody spáchané svými dětmi, ale i děti by měly nésti trest za své činy, neboť když jejich ruce dokáží ničit, musí také dokázat škody napravit, třeba v jiné podobě a to veřejně před zraky svých spolužáků a spoluobčanů. Obávám se však, že takový veřejný trest by vyvolal velikou nevoli rodičů.