Na otázky redakce odpovídá pan Antonín Hnida, pamětník poválečné historie našeho města.

Pane Hnido, výsledky Vaší práce zdobí místa posledního odpočinku velkého počtu našich obyvatel, a proto dodávat, že jste byl dlouhá léta vedoucím kamenické provozovny u hřbitova, má smysl jen pro nejmladší generaci. Díky Vašemu věku a Vaší profesi jste mohl sledovat významné postavy Lovosic od narození až do posledního rozloučení. Řekněte nám ale něco bližšího o sobě, třeba kdy jste se narodil a jak jste se do našeho města dostal.
Narodil jsem se v nedalekých Keblicích 6. září 1913, takže devadesátka se už blíží. Bylo nás 7 dětí, z toho 6 kluků. My jsme se narodili s bratrem Josefem jako dvojčata - prý k nerozeznání - poslední ze sourozenců. Bratr ještě žije v Litoměřicích. Že se nám asi za první světové války nežilo lehko, to si můžete spočítat. Vyloženou bídu jsme sice nepoznali, ale nejstarší bratr Václav už musel začít velmi brzy pracovat s matkou na statku a pomáhat na nás vydělávat. Proto při nejbližší příležitosti ve čtrnácti létech jsem odešel do učení. Ten den si přesně pamatuji, bylo to 11. července roku 1927. Učil jsem se u lovosické kamenické firmy „Wrba" a tenkrát, když se sehnalo dobré místo k vyučení, tak to znamenalo zaměření na celý život. U této firmy jsem byl po vyučení zaměstnán až do roku 1935, kdy jsem odešel na necelý rok „za lepším" k firmě „Král" do Libochovic. V té době ale pan Wrba koupil další kamenickou provozovnu v Praze, potřeboval do ní řemeslníky a tak jsem putoval zpět k firmě, jenže do Prahy. Příjemné bylo to, že firma byla židovská, takže se v sobotu nepracovalo my křesťané v neděli rovněž ne a tak už tenkrát jsem si okusil dnešní víkendy. A tak v pátek večer se jelo domů do Keblic, kde jsme bydleli spolu s bratrem Václavem v jeho domku (který jsme společně stavěli). V dubnu roku 1937 jsem se oženil se slečnou Hildou Krautovou a v témže roce se nám narodil jediný potomek - syn Josef. S manželkou jsem se pak rozloučil v roce jejích osmdesátin v r. 1995.

Jak se Vám vedlo za války a co Vás přivedlo zpátky do Lovosic ?
Začátek války mne zastihl v Praze, ale v roce 1941 jsem se vrátil zpátky domů do Keblic. To bylo totiž tak. Lovosická kamenická firma Seemann & Scholl, která sídlila tady v tom prostoru kde se kamenictví stále provozuje, zápasila s nedostatkem zaměstnanců. Němečtí muži byli na frontách, hrobů přibývalo a tak byly dobré české ruce z Protektorátu. I pro mne bylo lepší dojíždět do blízkých Keblic než do Prahy a navíc přes styky majitelů firmy se dalo opatřit i něco jídla navíc a to bylo tenkrát rozhodující. Takhle jsem pracoval až do konce července 1943, kdy jsem dostal „pozvánku" a čekalo mne nasazení, naštěstí jen na 3 měsíce do „Říše" do Dortmundu, odkud jsem se živ a zdráv koncem října vrátil. Do konce roku 1944 jsem byl opět u firmy, ale od ledna do května 1945 jsem byl znovu „totálně nasazen" (jak se tomu tenkrát říkalo), v tomto případě do Litvínova na likvidaci rozbombardované továrny na syntetický benzin - tehdejší Hydrier Werke. Tam mne také zastihl konec války i pozvání pana Seemanna, abych se vrátil do podniku. To se mi ale povedlo až 28. května, mezi tím se druhý z majitelů z obavy o další existenci na konci války oběsil a tady bylo zapotřebí někoho, kdo by se firmy ujal v úloze tehdejšího národního správce. Po domluvě s panem Seemannem jsem se správcem stal a protože po rodině Schollových zůstal prázdný domek, nastěhovali jsme se tam s rodinou a jsme zde dodnes. Pan Scholle má na našem hřbitově hrob, jeho tři dcery sem pravidelně jezdily, vždy jsme si zavzpomínali, ale do domku, kde se odehrála jejich rodinná tragedie, žádná z nich už nevkročila.

Konec války a začátky nového života po ní nebyly asi v Lovosicích jednoduché ?
Samozřejmě že ne. Střídaly se zde na jedné straně scény tragické i kruté, na druhé straně pak i epizody veselejší. Vrátíme-li se k tragediím tak jen připomínám že pan Scholl nebyl jediný z místních Němců, kteří volili sebevraždu jako řešení v té chvíli bezvýchodné situace. Takových případů bylo jen v Lovosicích přes 100. Vzpomenu-li humornější chvíli, tak je to příchod oddílu „Rudé armády" se stádem krav. Ale to všechno by si zasluhovalo delší zamyšlení a vzpomínání.

S tím samozřejmě počítáme, k těmto zajímavým tématům se jistě vrátíme. Ale jak to potom bylo dál?
Pak už to byl obyčejný život v práci a starostech, jak ho každý z nás zná. Po ukončení národní správy jsem podnik provozoval dál jako soukromník a nedlouho po roce 1948 jsem s ním přešel do Okresního podniku služeb jako vedoucí a jako předseda tehdejšího podnikového ROH jsem se stal jedním ze známého trojlístku „Kozák + Hnida + Poborský". V roce 1976 jsem odešel do důchodu a tady se stal vedoucím dlouholetý pracovník kamenosochařství pan Jásek a ke konci roku 1989 můj syn, který opět počátkem devadesátých let podnik zprivatizoval na dnešní kamenosochařství EPITAF. A tak tu pracuje už druhá generace Hnidů a je jenom škoda, že nedojde k pokračování v generaci třetí a čtvrté, protože vnuk i pravnuk si vybrali jiné, už ne rukodělné zaměstnání.

Pozorně jsme zaznamenali vyprávění pana Hnidy a záměrně jsme jen přelétli léta poválečná, o kterých si povyprávíme v některých z příštích čísel.

- Re -