PF 2000

Jistě jste v prvním čísle našeho měsíčníku nepřehlédli přání do nového roku od akademického malíře, pana Jiřího Novosada. Je jen škoda, že jsme Vám ho nemohli přenést v originálním barevném provedení. Snad se nám to podaří napřesrok, až budeme vstupovat do třetího tisíciletí.

Ještě před koncem roku, při vernisáži výstavy obrazů p. řed. Baráka (o které píšeme na jiném místě), nám své PF předal akad. malíř pan František Hora z Třebenic. Rádi Vám přetiskujeme jeho linoryt Košťálova z roku 1999 a přejeme Mistrovi pevné zdraví a hodně práce i do tohoto kulatého roku 2000.

-Re-

Pouť nebo posvícení

Tuto otázku si pravděpodobně kladl i náš pan starosta, když hodnotil obnovenou Svatováclavskou pouť v Lovosicích.

Každý kostel má svého patrona, ochránce, a když tento světec má svátek, je to slavnostní den nejen pro kostel, ale i pro široké okolí. Byl-li světec zvlášť oblíbený a významný, putovalo se na púť několik hodin a někdy i několik dní. Během času se z puti a putování vytvořila pouť. Pokud putovníci - poutníci v cíli své puti měli příbuzné nebo známé, byli pozváni a pohoštěni a ještě si odnesli výslužku, obvykle koláčky, kterých se musilo napéci hodně a tak se dělaly co nejmenší, aby jich bylo dost. Pro ty, co neměli v místě žádné příbuzné, občerstvení nabídly místní hostince nebo venku na prostranství kolem kostela stánky. Nenabízelo se jenom jídlo, ale i řada řemeslnických výrobků a pro děti různé hračky a drobnůstky. Pro ty co zůstali doma, muselo se přinést něco na památku z pouti. Zprvu se obdarovávalo svatými obrázky, růženečky nebo medailkami. Později to byly obvykle perníkové výrobky bohatě zdobené a s věnováním, protože dlouho vydržely a čím byly starší, tím byly lepší.

A posvícení? Kostel než se začne používat pro církevní účely, musí být vysvěcen - posvěcen. Tento den byl stejně slavnostní jako pouť, obvykle se však shodl se dnem svátku patrona chrámu. Z posvěcení se snadno stalo posvícení. Jednak během doby datum posvěcení se vytratilo z paměti a pak později císař Josef II. příliš nepřál různým slavnostem, které odváděly lidi od práce, samostatná oslava posvěcení se zúžila a bylo ponecháno jenom Svatováclavské a Svatomartinské posvícení, obojí v podzimních měsících (28. září a 11. listopadu). V této době byly již polní práce hotové a byl poměrně dostatek materiálu na hodování a pečení, neboť posvícení se neslavilo jen jeden den, ale obvykle i několik dnů.

Protože kostel v Lovosicích byl vysvěcen na sv. Václava, měli jsme tedy pouť i posvícení v jeden den.

A jedna vzpomínka na nejslavnější pražskou pouť na Matějskou. Je to pouť s tradicí snad i několika staletí. Slavná je proto, že to byla první jarní pouť v Praze, svátek sv. Matěje je 24. února. Kostelík, který je zasvěcen tomuto světci je v Praze Dejvicích, blízko Hanspaulky vysoko nad Šáreckým údolím s překrásným rozhledem do širokého okolí. Podle pověsti vybudoval tento kostelík jeden z prvních českých knížat snad někdy v 10. nebo 11. století na poděkování sv. Matěji za pomoc a záchranu života, když byl při lovu napaden medvědem. Když se medvěd na něho sápal, kníže se začal modlit a v tom uviděl muže se sekerou v ruce, který medvěda zabil. Když svému ochránci začal děkovat a ptal se kdo je, představil se onen muž jako apoštol Matěj a že si přeje, aby na tomto místě kníže nechal vybudovat ke cti a chvále Boží kostelík. Kníže tak učinil a kostelík nechal zasvětit apoštolu sv. Matěji.

Původní poutě byly v okolí kostelíka, ale prostranství bylo malé a tak se stánky a kolotoče zvolna posouvaly až k nynějšímu Vítěznému náměstí (tzv. Kulaťák) do míst, kde jsou dneska Vysoké školy a pak ještě dál až k nynější stanici metra Hradčanská. Po výstavbě Vysokých škol se pouť přesunula ke Stromovce do Parku kultury. Tehdejší a nynější pouť se však vůbec nedá srovnávat. Matějská pouť bývala dříve velmi slavná a bylo nepsaným pravidlem, že dámy musely vyjít v jarním oblečení a nezřídka se stalo, že v bahně a tajícím sněhu jim uvízly lodičky nebo jiná jarní obuv.

Když jsme se již zastavili u kostelíčka sv. Matěje v Praze - Dejvicích, není bez zajímavosti to, že každoročně o Vánocích je v kostelíku vystaven Betlém s mnoha figurkami a celý je vyroben z čerstvého perníku.

A ještě jedna zajímavost: na tamním hřbitově, jehož jedna část je na svahu, který směřuje do Šáreckého údolí a kde je nejkrásnější výhled do okolí je veliká hrobka ve tvaru vějíře a na ní prostý a jednoduchý nápis: Josef Kemr, herec, datum narození. Pak již jen pomlčka víc nic. Tak to bylo mnoho let. Teprve, když Josef Kemr zemřel, bylo na náhrobku doplněno datum úmrtí. Je známo, že Josef Kemr často sem chodil a dlouho zde stával v zamyšlení.

Vraťme se však do Lovosic a přejme si, abychom se na příští pouti a posvícení o svátku sv. Václava zase všichni ve zdraví shledali.

M.V.